Kratší výlety po České republice

Lichnice a Železné hory

Jednoho krásného lednového dopoledne jsme se rozhodli, že vyrazíme na výlet. Nevyrazit si v takový krásný slunečný den někam do přírody by prostě byl hřích. Rozhodli jsme se pro Železné hory a hrad Lichnici především kvůli slušné dojezdové vzdálenosti.

Malinské parkoviště přímo pod hradem bylo plné. Především z toho důvodu, že lidé neumějí parkovat. No nic, přesouváme se na konec obce, kde na široké krajnice před rodinnými domy parkujeme.

Nechce se nám vracet k hradu, jsme přímo na červené turistické, hrad si tedy necháme na konec a vyrážíme na předem vytipovaný okruh. Sledujeme červenou turistickou, která z počátku vede po silnici, která se záhy mění na silničku, a ta za posledními chalupami na polní cestu.

Cesta pokračuje listnatým lesem po vrcholu hřebene Železných hor. Občas se mezi holými větvemi otevřou výhledy do kraje pod námi. Po asi třech kilometrech, na vrcholu Krkanka (567 m n. m.), narazíme na kryté posezení a s chutí poobědváme. Vrchol je evidentně oblíbené výletní místo, o čemž svědčí jednak sešit se vzkazy, jednak okolní binec.

„Zemljanky“- relikty partyzánských obydlí

Na rozcestí pod Krkankou se napojujeme na modrou a přes vesnici Zbyslavec pokračujeme dál. Cestou nás v lese čekají dvě zajímavosti- nejdřív „zemjanky“- pozůstatky obydlí, kde se za druhé světové války ukrývali partyzáni, o něco dál středověké kruhové tvrziště Stoupec.

Tvrziště Stoupec

Asi o kilometr později začneme klesat z hřebenu Železných hor. Cestou nás čeká ještě jedno malé překvapení- značka vede přímo kolem lůmku s kouzelným jezírkem s tmavomodrou vodou.

Památník v Licoměřicích

Na kraji Licoměřic navštívíme památník obyvatelům obce, kteří byli koncem druhé světové války odvlečeni do koncentračního tábora v Terezíně kvůli podpoře partyzánské jednotky, která se tu v lesích ukrývala. Podíváme se ještě ke gotickému kostelu svaté Kateřiny a míříme po modré dál, po asfaltce na úpatí hor směrem na Žlebské Chvalovice. Sluníčko zapadá a z cesty jsou moc hezké výhledy.

Naše Ayran a výhledy na úpatí Železných hor

Pivovar a palírna v Žlebských Chvalovicích jsou zavřené, ale víme tak o vhodném výletním cíli pro příště. Po modré značce pokračujeme až na červenou, s níž vyšplháme zpátky nahoru na Lichnici.

Hrad navštívíme až za houstnoucí tmy. Nutno říct, že to má svou poetiku. Výhledy do temného kraje s rozsvěcejícími se světýlky jsou kouzelné. A co o hradu říct? Hrad byl založen pravděpodobně v první polovině 13. století, v písemných pramenech je poprvé zmíněn k roku 1261 jako majetek Smila z Lichtenburka. V roce 1421 hrad dobyli Husité, v roce 1610 vyhořel a po nařízení císaře Ferdinanda III. o boření hradů byly zničeny hradby. Po roce 1700 byl již celý hrad zříceninou.

Výhledy z hradu Lichnice za houstnoucí tmy

Za tmy míříme domů a jsme spokojení. Celý okruh jsme absolvovali za necelých pět hodin, telefon tvrdí, že jsme ušli téměř dvacet kilometrů. Cesta vede z velké části po lesních cestách, je tu několik potoků, takže i v parném létě může být cesta se psem příjemná. Terén také není nijak náročný, snad kromě prudkého stoupání k hradu na závěr a pak kvůli aktuálnímu kácení stromů na trase- občas jsme ztratili značku a šli spíš „po čuchu“. Okruh ale každopádně stojí za to.

Zimní výlet z Jedlové do Nového Boru

Zimní výlety bývají krásné, ale bohužel mají své limity. Například krátký den. Pokud člověk nechce chodit krajinou potmě, musí trasu uzpůsobit tak, aby do cíle dorazil včas.

Jednu lednovou neděli jsme se rozhodli vyrazit na sever, do Lužických hor. Vytipovali jsme trasu dlouhou (podle map.cz) asi třináct kilometrů. To je tak akorát na to, abychom dojeli vlakem do výchozího bodu a ještě za světla se dostali do Nového Boru.

Auto necháváme v Kolíně u nádraží a přímým vlakem společnosti Arriva míříme do Jedlové. Cesta plyne v pohodě, vlak je poloprázdný, psa u našich nohou nikdo neřeší. Dvě a půl hodiny na to už vystupujeme v ledovém království- na vlakové zastávce Jedlová- a míříme si to do kopců.

ledové království

Začínáme na zelené, míjíme vyhlídku na Jeleních skalách, kam se nám nechce, protože je mlha a navíc jsme tam už kdysi byli, a ještě před Novou Hutí se napojujeme na modrou. Čeká nás nepříjemný úsek po silnici, musíme vypadat jako sebevrazi, když si to v mrznoucí mlze šineme se psem po silnici první třídy.

Naštěstí brzy ze silnice odbočuje do lesa malá asfaltka a po modré pokračujeme pod úbočím Velkého Buku, kolem svatého Antonína až k jezírku blízko obce Svor. Lidí je všude habaděj, což mě překvapuje, na to, jak je ošklivý den. V lese je ale skutečně krásně, větve jsou obalené drobnými ledovými jehličkami a sem tam leží v lese i sněhový poprašek.

Ayran u lesního jezírka

U lesního jezírka v rychlosti poobědváme; je děsná zima. K dispozici je tu sice veřejné ohniště, které by se určitě dalo využít, kdybychom měli nějaké normální zápalky. My ovšem máme jen mizerný zapalovač, který nevydrží plápolat víc než necelou sekundu. V duchu si nadávám, co jsem to za trampa, když nemám ani sirky, ale nedá se nic dělat. Naházíme do sebe jídlo a promrzlí jdeme dál.

Čeká nás výstup na vrchol Klíč (759 m n. m.). Čím jsme výš, tím je mrazivěji a mrazivěji. Na zemi už neleží jen poprašek, ale pořádná vrstva sněhu. Mlha prořídne, zdá se, že je nahoře o něco světleji a s tajnou nadějí doufám, že bychom se v té inverzi mohli ocitnout třeba nad mraky. Jenže bohužel- nahoře není vidět vůbec nic a připadáme si tam jak na Severním pólu.

Tady má být něco vidět? Aneb vrchol Klíče…

Sestup je zábavný. Uklouzaná a zledovatělá stezka se klikatí mezi kameny a já s pocitem, že mé boty nekloužou, se směju manželovi, který tak tak leze… jenže v tom mi podjede noha a prásk, válím se po zemi. Ayran to celé chápe jako nějakou ohromnou legraci a vesele na mě skáče. Nic se mi nestalo, zaplaťpánbůh, cítím jen pravou polovinu pozadí a předpokládám, že tam budu mít pořádnou modřinu, a dál už pokračuju nesrovnatelně obezřetněji.

v sedle pod klíčem

V sedle pod klíčem se napojíme na červenou a šťastně dorazíme do Nového Boru tak akorát, abychom se trochu podívali po městě a zapadli na jedno do nějakého podniku. Cukrárna na náměstí psy nebere, tak míříme dál. A náměstí? Zvláštní nesourodá směs monumentální, původně německé, architektury a malých dřevěných chaloupek… míříme na nádraží a v kavárně Time Café nás naštěstí se psem přijmou.

Nový Bor- náměstí s kruhovým objezdem a kostelem

Cesta zpět už zdaleka není tak pohodová, vlak je přeplněný a se psem pod nohama to není žádné terno, ale jsme rádi, že aspoň můžeme sedět. To se některým, kteří přistupují u Máchova jezera, ani nepoštěstí.

Musím říct, že se mi tato vlaková trať skutečně zamlouvá. Je na ní celá řada zajímavých výletních cílů a tras různých délek. Předpokládám, že se tímto směrem vydáme ještě víckrát. A slibuji, že nezapomenu ani na svůj blog a naše další dobrodružství poutavě popíšu.

Okolo Jankova

Naučná stezka okolo Jankova

Podblanicko patří k těm částem Čech, které mám opravdu ráda. Nad zvlněnou krajinou, kde se střídají pásy lesů, pole a především pastviny, se zvedá výrazný vrchol s rozhlednou, bájná hora Blaník. Je vidět odkudkoli a tvoří přirozenou dominantu kraje. Je to krajina bohatá na památky, ať už starobylé kostelíky nebo drobná, často neuvěřitelně zchátralá, panská sídla. Nacházejí se tu výstavné statky, osamocené v polích, i malá zapomenutá městečka. Je to kraj, kde lišky dávají dobrou noc. A asi i proto mám tenhle kout Čech tak ráda.

Jankov leží na spojnici mezi Voticemi a Čechticemi, téměř na jižní hranici benešovského okresu. Dostat se sem není problém a ještě menší problém je s parkováním. Přímo v centru obce, před obecním úřadem u kostela se rozkládá větší parkoviště, a v pošmourný únorový den je téměř prázdné. Zaparkujeme, pobalíme se a razíme po modré turistické, která zároveň kopíruje trasu naučné stezky. Ano, kolem Jankova vede poměrně dlouhá naučná stezka po stopách bitvy u Jankova, my však volíme okruh vlastní.

Nad obcí v poli se nachází drobný památeční kámen, který má připomínat bitvu u Jankova, v níž se 6. března 1645 střetla císařská a švédská vojska. Bitva patří k nejkrvavějším bitvám třicetileté války, o život údajně přišlo 6500 vojáků, vypáleny byly četné vesnice v okolí Jankova.

Nad Jankovem

Po několika málo kilometrech přicházíme do první obce, kde se nachází drobná památka, zámek v Ratměřicích. V zámečku je nyní luxusní hotel a cedule hlásá, že do okolního parku psi nesmějí. Nahlédneme tedy jen vraty a jdeme dál. Cesta směřuje mezi poli a loukami k lesu, a my si nemůžeme vynachválit, kolik cest tu mezi poli vede. Evidentně dost progresivní obce nechaly cesty osázet stromy, což je v některých částech české kotliny věc nevídaná.

Nad Zvěstovem

Po několika kilometrech sklesáme dolů do Zvěstova. Dojdeme až k zámečku, tedy spíše k jeho ruině, kterou se obec snaží opravovat, a z modré se napojujeme na červenou. Cesta po asfaltce údolím Zvěstovského potoka do Odlochovic se zdá být nekonečná. Ne že by údolí bylo ošklivé, to ne, ale jednak chůze po asfaltu příjemná být zkrátka nemůže, jednak se dá do vytrvalého deště, jehož intenzita se postupně stupňuje.

Zvěstov

V Odlochovicích opět zaskočíme k zámečku- je to zase opravený luxusní hotel, a pokračujeme liduprázdnou vsí dále po červené a dále po asfaltu směrem na Nosákov. Silnice se mění na přijatelnější štěrkem sypanou cestu a kolem dvou rybníků, Královny a Vražedného rybníku, směřuje na Vlčkovice. Hráze rybníků lemují prastaré duby, jejichž holé větve se tyčí proti zachmuřenému nebi. Ve Vlčkovicích stával kdysi také zámek, dneska je ale vidět jen zchátraný areál JZD.

Opouštíme červenou, napojujeme se na cyklotrasu a kolem areálu letního tábora, kde hlídá osamocený vlčák, míříme do lesa, který nás odděluje od Jankova. Už se stmívá, ale my naštěstí víme, že do půl hodiny budeme u auta.

Trasa kolem Jankova je skutečně příjemná, jen je nutné počítat, že v jižní polovině okruhu převažuje asfalt. V horkém létě tak trasa asi není úplně vhodná. Celý okruh měří necelých 20 km a cesta nám zabrala asi 5 hodin.

Železné hory- sever

Železné hory, výrazný hřeben, který odděluje středočeský kraj od kraje pardubického, nepatří k příliš vyhledávaným turistickým cílům. Ale věřte nevěřte, i zde je co nalézt. Hezké lesy, výhledy do kraje, památky starší i mladší historie.

Tentokrát jsme se vydali na sever, do obce Semtěš. Parkujeme na plácku poblíž obecního úřadu, s výhledem na gotickou tvrz. První zmínka o tvrzi v Semtěši se váže k roku 1355, kdy je zmiňován jakýsi Rubín ze Skalice a Semtěše. O podobě středověké tvrze toho mnoho nevíme, do dnešních dnů se z ní dochovala jen velká čtverhranná obytná věž. Zbytek tvrze byl rozebrán na stavbu okolních domků, které zde začaly vznikat v 16. století, po té, co tvrz ztratila svou funkci a začala pomalu pustnout.

Tvrz v Semtěši

Napojujeme se na zelenou a míříme na obec Brambory. Cesta vede u paty hřebene Železných hor, po pravé ruce máme les, po levici jablečné sady a výhledy na rovinaté Čáslavsko. Za vsí zvanou Brambory se začne cesta zvedat, napojí se na asfaltku, kterou ovšem po několika výškových metrech opouští a již opět po rovině směřuje do hloubi lesa, směrem na Obří postele, výraznou kumulaci žulových kamenů. Zde opouštíme zelenou a napojujeme se na žlutou, která nás kousek vede zpět, aby se od zelené definitivně odpojila a vyrazila k severu.

Obří postele

Začíná foukat. Zatím jen nevinně. Zatímco ve chvíli, kdy jsme vycházeli, svítilo sluníčko a bylo poměrně teplo, nyní je nebe zatažené a vypadá to na déšť. Přidáme do kroku, protože nejsme ještě ani v polovině trasy. Projdeme Morašicemi a po silnici míříme na Krasnice. Fouká už vydatně, poprvé si uvědomuji, že to možná nebude žádná legrace. Ne že by byl vítr bůhvíjak silný, ale po vichřici z minulého týdne mohou být stromy nalámané, a o to snadněji mohou padat. Vesnice jsou prázdné, lidé jsou zalezlí doma, nikde ani živáčka. U rybníka v Krasnicích se podíváme na památník partyzánům, kteří v Železných horách působili ke konci druhé světové války a míříme do lesa.

Krasnice- památník partyzánům

Cesta lesem není vůbec příjemná. Stromy se klátí ve větru a výhružně praskají. Při každém větším poryvu brzdím a pozorně koukám do korun, jestli něco nepadá. Jinak lesem proběhneme zřejmě v rekordním čase. Les je hezký, ale my jen litujeme, že jsme trasu nešli naopak- dole pod hřebenem, v sadu, by nás padající stromy nemusely stresovat.

V Sovoluské Lhotě se napojujeme na modrou, která se již vrací do Semtěše, prolítneme úsekem lesa na pastviny, fouká jak blázen, slunce v mracích krvavě zapadá. Odmítám už vstoupit do lesa a vymyslím alternativní trasu- přes pole směrem na Sovolusky, kolem lesa a po zpevněné cestě podél sadů dolů do Semtěše. Je to delší, ale zato bezpečnější. Na výrazné terénní hraně nad Semtěší zrovna z mraků vychází slunce a rozehraje hru barev, světel a stínů. Krásná podívaná naší Ayran nic neříká, ta spatří srnu, kterou já, oslněná sluníčkem, takřka nevidím, a vtáhne mě do nejbližšího pangejtu.

Západ Slunce nad Semtěší

Za soumraku sklesáme zpět do Semtěše a jsme rádi, že nám ani našemu autu vítr nic na hlavu nehodil.

Výhledy na Čáslavsko

Trasa je podle aplikace edomondo dlouhá asi 20 km, zabrala nám 4 hodiny chůze a byla by moc hezká, pokud by nás neohrožovala vichřice. Její nespornou výhodou je to, že vede skoro téměř po lesních či polních cestách a asfaltu se téměř vyhýbá. Na trase si užijete hlubokých lesů, hezkých výhledů, přírodních i historických zajímavostí. A to už stojí za to, no ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *