Podzimní víkend v Krkonoších

 

Blížil se víkend a my se rozmýšleli, kam vyrazit. Několik předchozích víkendů jsme strávili pracovně, a tak byl čas si odpočinout. Aktivně si odpočinout, jak jinak. Volba padla na Krkonoše, snad proto, že nás tam zkrátka srdce táhlo, snad také z daleko prozaičtějších důvodů- jako že to není nijak daleko od našeho domova a že v Peci již máme ověřené ubytování, kde nás za super cenu nechají i se psem.

Páteční cesta však stála za to. Vyrazili jsme relativně pozdě, provoz byl hustý, jako kdyby se všichni zbláznili a zrovna na tento víkend vyrazili na venkov. A do toho několik dopravních uzavírek, rozkopané silnice a… a cesta nám zabrala skoro dvě a půl hodiny.

Teprve kolem deváté jsme dorazili do Pece ke Zmatlíkovým, přivítali se s panem domácím, v rychlosti udělali dvoukilometrový okruh s Ayran a přichystali si večeři ve sdílené kuchyňce, neboť se nám v žádném případě nechtělo do hospody.

V sobotu nás čekal hezký okruh. Vyrazili jsme ne úplně brzo, a tak z centra Pece mířily po modré turistické doslova davy.  Jenže ty davy nešly příliš daleko- drtivá většina lidí si stoupla do fronty na lístky na lanovku a my jen kroutili hlavou nad tím, jak jsou lidé neuvěřitelně líní. Dál po modré Obřím dolem mířili jen skalní a ničeho se nebojící turisté. Ani těch však nebylo málo.

V Obřím sedle jsme se připojili na hlavní krkonošskou magistrálu a začali stoupat na Sněžku. To byl ovšem horor. K proudům českých turistů se připojili turisté z Polska a na náš nejvyšší vrchol se stoupalo v husté tlačenici doslova husím pochodem. Na Sněžce bylo chladno a větrno, a tak jsme relativně brzy zamířili zase dolů.

Znovu jsme absolvovali náročný sestup (se psem na vodítku je to vždycky ještě horší, že) a když jsme konečně minuli veškeré odbočky k všemožným lanovkám, dalo se v horách zase trochu lépe dýchat. Z červené turistické jsme se napojili na modrou a začali klesat na polskou stranu Krkonoš. Bylo příjemně, trhali jsme obří borůvky a potkávali skoro samé Poláky- Češi evidentně na polskou stranu svůj nos příliš nestrkají. Dospěli jsme až k jezeru Maly Staw a usedli na pivo a něco dobrého k snědku v místní horské boudě.  Polské pohostinství můžeme pochválit- v chatě se dalo platit kartou, jídlo bylo vynikající a se psem se dalo sedět i uvnitř.

Vrátit se na hřebeny Krkonoš jsme pak museli stejnou cestou, jakou jsme sem přišli, tedy po modré na červenou. Dále jsme zamířili po žluté, čímž jsme se vrátili na území naší republiky, a došli jsme až k Luční boudě, kde jsme se stavili na pozdní oběd a hlavně místní pivo. Restaurace byla nabitá k prasknutí, ovšem nutno dodat, že také tady vás se psem na mrazu nenechají.

A pak jsme již pokračovali dále po červené kolem památníku obětem hor až k Chalupě Na Rozcestí. Také tady jsme neodolali a zastavili se na krkonošské kyselo, pivo a vynikající borůvkový likér. Jak jsme tak jedli a popíjeli, sluníčko se zvolna klonilo k západu, kolemjdoucích pomalu ubývalo, a tak jsme i my nakonec zahájili sestup po zelené dolů do údolí. Zelená turistická vedoucí kolem chaty Severka se mi moc líbila, v jehličnatém lese bylo ticho a klid a  cestou jsme potkali jednu jedinou skupinku lidí, kteří se oproti nám vraceli do některé z bud na hřebenech. Do ubytování se vrátili až za soumraku, v nohách téměř 30 kilometrů se slušným převýšením.

Druhý den jsme se rozhodli pro něco lehčího. Jednak jsme přece jen byli trošku unavení a jednak předpověď mluvila o silném větru, především na horských hřebenech. A tak jsme se rozhodli pro Pomezní hřeben. Naše cesta začala brzkým obědem v pivovaru v Horní Malé Úpě (mimochodem opět mohu doporučit, dobré jídlo, dobré pivo a vstřícný přístup ke psům), odkud jsme vyrazili po zelené turistické po hraničním česko- polském hřebenu. Cesta nám zabrala spoustu času, protože jsme sbírali borůvky a brusinky, povídali si s kolemjdoucími (ano, australák stále budí pozornost) a kochali se krásnými výhledy především na polskou stranu krkonošského podhůří.  Po červené nás pak čekal nepříjemný pochod po asfaltce kolem Lysečinských bud, a pak zase výstup po naučné pohádkové stezce, která nás lesem dovedla na Rennerovy boudy. Tam jsme odolali návštěvě restaurace, přece jen už nebylo úplně brzo a dlouhá cesta před námi, a bez dalších zastávek došli až na parkoviště v  Horní Malé Úpě.

Cesta zpátky pak byla neméně náročná než cesta do hor, provoz byl hustý a cesta představovala jedno velké staveniště, kde se co chvíli čeká v koloně na semaforu. Pobyt v horách byl moc fajn, nicméně se nemůžu zbavit pocitu, že lepší je jezdit do Krkonoš v pracovní den- zbavíte se tak velké části kolon i davů turistů.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *