Prodloužený víkend v Jizerkách

Už potřetí jsem se rozhodla, že si udělám pracovně turistický prodloužený víkend. Volba padla na Jizerské hory, kde jsem až dosud byla jednou jedinkrát na běžkách a které jsem tak takřka neznala. V Josefově Dole jsem našla cenově přijatelný apartmán nedaleko centra, a v pátek odpoledne vyrazila.

Cesta byla relativně fajn, až na pár závěrečných objížděk za Jabloncem. Ale nakonec jsem se vymotala a kolem páté hodiny již parkovala před rodinným domem v Josefově Dole.

Asi hodinku na to jsem vyrazila na průzkumnickou procházku. Zamířila jsem do centra a odtud po naučné stezce k Červenému vodopádu, který mě  nijak neuchvátil, jakož mě neuchvátilo ani to, že musíme s Ayran šlapat po asfaltu. Od skalní vyhlídky Peklo jsme si to hezky sklesaly zpátky do údolí a zamířily k vodní přehradě. Cesta byla liduprázdná, sluníčko se klonilo k západu.

Samotná přehrada mě nenadchla. Přešla jsem obě části hráze a neznačenou stezkou zamířila dolů podle potoka. Konečně jsem šla mimo asfalt po lesní stezičce nad kamenitým údolím potoka. Cesta byla příjemná a rychle utekla. Příjemným překvapením bylo, že jsme za večer zachodily bezmála 12 km.

Na druhý den hlásili bouřky, a tak jsem se rozhodla na procházku vyrazit co nejdřív ráno a eliminovat tak riziko, že odpolední bouři prožiju uprostřed hor. Vyrazily jsme tak už v půl sedmé ráno, městečko bylo ještě liduprázdné, ale já i natěšená Ayran jsme neomylně mířily do kopců. Po modré jsme vystoupaly údolím Jedlové na hřebenovku a pokračovaly směrem k Jizeře. Na jejím vrcholu jsme stanuly už v devět hodin ráno, za sebou něco kolem deseti kilometrů.  Počasí nebylo moc ukázkové, dost silně foukalo a já se pořád znepokojeně rozhlížela po obloze. Strach z bouřek mě docela opanoval.

Těsně pod vrcholem bivakovala paní se třemi malými dětmi. Byla jsem ráda, že někoho v horách vůbec vidím, a ještě navíc paní s dětmi. Obvykle mi lidé říkají, jak hrozně jsem „hustá“, že se nebojím chodit sama po lesích. Pokud já jsem pro ně hustá, co teprve tato paní? Popovídaly jsme si na téma hrozby bouřek, poklidně strávené noci a našich dalších cest a já vylezla na vrcholek, zanechavši divoce štěkající Ayran dole pod sebou. Ze skalního suku byl nádherný výhled na všechny strany. Bohužel šíleně foukalo, a tak jsem raději rychle slezla zase dolů.

Už mnohem klidnější, že nejsem v horách tak úplně sama, jsem vyrazila na další cestu. Posvačila jsem u potoka, v němž jsem si chladila unavené nohy, lidí mezitím přibylo, mnozí kolemjdoucí si hladili Ayran, a také se uklidnil vítr, oblačnost se protrhala, a příjemně svítilo sluníčko. Na Smědavě jsem si pak dala pivko, pozorovala ostatní turisty, a nakonec vyrazila po zelené turistické pomalu zpátky k Josefovu Dolu.

Odbočila jsem k protržené přehradě, prohlédla si ji- byly tu tedy již davy lidí- a přes Mariánskohorské boudy sešla zpátky dolů do Josefova Dolu. Celý okruh vyšel asi na 25 kilometrů a už ve dvě hodiny odpoledne jsem byla v apartmánu.

Odpoledne jsem strávila u bazénu, který měl apartmán k dispozici, střídavě se koupala a pracovala, a asi v šest večer skutečně přišla bouřka a průtrž mračen. Byla jsem ráda, že jsem si denní program rozumně otočila, dopoledne strávila venku a parné odpoledne u bazénu.

V neděli jsem se rozhodla zorganizovat si den obráceně. Dopoledne jsem pracovala a před druhou hodinou odpolední vyrazila na Smědavu, kde jsem nechala auto a vyrazila po zelené turistické směr nejvyšší hora Jizerských hor Smrk. Hory byly v neděli odpoledne liduprázdné. Neklidně jsem se rozhlížela po obloze- bylo relativně dusno, podivně ticho a vypadalo to na bouřku. Zvažovala jsem, jestli je vůbec rozumné začít stoupat na skoro odlesněné úbočí Smrku. Riskla jsem to. Pode mnou se otevíraly nádherné výhledy na Krkonoše a vlastně i celé Jizerky. Nad Krkonošemi byla ale obloha neskutečně černá, bylo vidět, že tam prší. S pocitem strachu, abych nezůstala sama na nejvyšším vrchu hor za bouřky, jsem se dostala až na kótu, ale na výstup na rozhlednu jsem si nechala zajít chuť. Vždyť tu snad nejsem naposledy.

Pod kopcem jsem si oddechla. Bouřka nakonec žádná nepřišla, spadlo několik kapek a oblačnost se brzy protrhala. Z červené turistické jsem se tedy napojila na modrou a šla se podívat na vyhlídku Paličník s tím, že opět musím nechat štěkajícího psa dole pod skalním sukem a na vyhlídku vylézt sama.

Cesta zpátky na Smědavu pak již utekla bez větších adrenalinů, byl hezký slunečný podvečer a nikde nikdo. V mysli mi zůstal vtíravý dojem, že včerejší výlet byl lepší. Zdálo se mi, že krajina kolem Jizery byla barvitější, šla jsem kolem vodopádů, smrkovými lesy i klečemi, ale i horskou loukou na mariánohorských boudách. Výlet na Smrk naproti tomu vedl monotónními smrkovými monokulturami a z velké části po asfaltu. Ostatně velké množství asfaltových cest je přesně to, co mi na Jizerkách vadilo- není to příjemné ani pro člověka, natož pro psa.

V pondělí už byl čas vrátit se domů. Cestou jsem ale ještě chtěla udělat nějaký ten výlet. Zavrhla jsem původní nápad vyrazit na túru, do třetice všeho dobrého, po Jizerských horách a v mapě jsem našla jiný lákavý cíl- Přírodní park Maloskalsko a skalní bludiště u obce Besedice. Neudělala jsem chybu. Na prázdném a v pracovní den neplaceném parkovišti v centru vesnice jsem vyrazila směrem na zříceninu hradu Zbirohy. Už tahle část cesty vede nádherným skalním bludištěm, cesta se vinula mezi balvany, procházela úzkými skalními průrvami a všude kolem rostly borůvky. Od zříceniny hradu mi však nezbylo nic jiného než se vrátit zpátky k vyhlídce českých bratří, kde jsem se napojila na okruh naučné stezky. Během následující hodiny jsem s Ayran prolezly celou řadu krásných skalních vyhlídek, aniž bychom někoho potkaly. Osmikilometrový okruh jsme zakončily obědem v občerstvení kousek od parkoviště.

Pracovní dovolená byla jako vždy fajn. Není nad to spojit příjemné s užitečným. Změna prostředí, samota a přesně vymezený čas na práci člověka nakoupnou k větší produktivitě. Objem práce, který vždy  na takovém víkendu udělám, velkou měrou přesáhne ten, který za srovnatelný čas vykonám doma. Zároveň mám možnost poznat nová místa, pročistit si hlavu, srovnat si myšlenky, pobýt v přírodě na čerstvém vzduchu, unavit psa, a také si ověřit, že krizové či nepříjemné situace stále ještě dokážu řešit i sama, bez pomoci přítele. On totiž pocit zůstat sám uprostřed přírody, ať už před bouří nebo s vybitým mobilem, je občas k nezaplacení. Strach v člověku aktivuje všechny zapomenuté schopnosti. Vím, že v tu chvíli jsem nejvíc sama sebou. Proto vím, že na takové sólo výlety si musím čas od času vyrazit. Je to zdravé a osvěžující. Zkuste to, zejména vy, dámy, také.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *