(Ne)podařený víkend v Mariboru

Tenhle víkend jsem plánovala dlouho dopředu. Vlastně od té chvíle, kdy jsem se začátkem ledna vrátila ze svého studijního pobytu ve Slovinsku. Hledala jsem záminku, jak se do Slovinska co nejdříve vrátit a musím říct, že jako obvykle jsem ji nemusela hledat dlouho. Zabrousila jsem na stránky slovinského agility klubu a během chvíle prošla všechny budoucí závody. Květnový termín v Mariboru mě nadchl. Maribor není daleko a termín mi vyhovoval. Téměř bez váhání jsem se tak zapsala do online formuláře a zarezervovala ubytování, kde jsme již jednou byli a věděla jsem, že personál je vstřícný ke psům, penzion se nachází na dobrém místě a cena je více než slušná. Teď už mi nezbylo nic jiného než nedočkavě vyhlížet pátek, kdy sbalíme věci a vyrazíme vstříc dobrodružství.

Po dlouhém váhání se ke mně připojil i přítel, za což jsem přece jen byla ráda, že nemusím řídit sama, a v pátek jsme vyrazili. Cesta ale byla delší než obvykle- ve Vídni jsme chytli kolonu a postáli si v ní dvě hodiny. Do Mariboru jsme tak dorazili až po šesté po osmi hodinách jízdy. Nezbývalo než se vypravit do blízkého lesa, utahat celý den spícího psa, navečeřet se z vlastních zásob a jít spát, protože sobota bude náročná.

Spala jsem špatně, ze závodu jsem byla nervózní, ono vypravit se někam na závod šest set kilometrů daleko není jen tak. Cvičák naštěstí byl pět minut jízdy od penzionu, a tak jsem v půl osmé už vyndávala věci z auta a stěhovala je směrem k parkuru. Moje slovinské agility kolegyně mě nadšeně vítaly, snad ani nevěřily, že bych skutečně mohla někdy na závody do Slovinska přijet. Bylo fajn se zase po několika měsících vidět a zhodnotit naše agilitní úspěchy i neúspěchy.

Parkur postavený slavnou slovinskou rozhodčí Mirjou Lapanjou mě nadchl, byl přiměřeně obtížný a já měla pocit, že je to výzva, neztrapnit se. Náš běh byl zpočátku slušný, měla jsem z něj velmi dobrý pocit, když tu se Ayran rozhodla, že na kladinu nepůjde. Prostě a jednoduše- byl z toho disk a k tomu úplně zbytečný. Byla jsem pevně rozhodnutá, že si příští běh kladinu pořádně ohlídám a že to bude dobré, a s touto nadějí jsem vyrazila na kratičkou procházku do přilehlého lesíku. Odreagovat a vychodit psa, vyčistit si hlavu.

Ještě před tím, než jsem si však mohla prohlédnout druhý parkur, se z klece ozvalo kvičení. Ayran si mnula ucho a kňučela a kňučela. Myslela jsem, že ji něco bodlo nebo že má v uchu hmyz a snažila jsem se zjistit, co se stalo. Nic nebylo vidět, Ayran však bez přestání kňučela a třásla hlavou. Okamžitě jsem za pomoci Anabelly a organizátorů dohledala jednu ze závodnic, která byla zároveň veterinářka. Její zpráva byla jasná- v uchu není nic vidět, ale Ayran je třeba okamžitě přepravit na veterinu a problém řešit, protože když bude takhle třást hlavou, udělá si hematom na mozku.

Naložila jsem psa do auta a spolu s Jernejem, manželem mé kamarádky Amadeji, jsem vyrazila na nejbližší veterinu. Měli tam šrumec. Sobotní dopoledne bylo evidentně náročné. Doktorka konstatovala, že takhle se Ayran do ucha fakt nepodívá a uspala ji. To je něco, co opravdu nemusím- když se vám zvíře, šelma, změní pod rukama v hadrovou loutku. Čekali jsme u Ayran dokud uspávací látky nezačnou pořádně působit. Mezitím do ordinace přivezli koťátko, které na ulici srazilo auto, měla jsem dojem, že se složím, když jsem ho viděla… Pro nás ale nakonec všechno dopadlo dobře. Ayran po druhé injekci spolehlivě usnula a veterinářka se jí mohla podívat do ucha.

Potvora tam měla trávu! Podařilo se jí vrazit si hluboko do ucha klas divokého ovsa. Během pár minut bylo po všem, veterinářka mi dala pokyny, co dělat dál, přítel mi pomohl s Ayran do hotelového pokoje a já odvezla Jerneje zpátky na cvičák. Tam jsem si smutně pobalila věci, se všemi se rozloučila a slíbila, že příště se snad sejdeme za lepších okolností.

Přítel odešel do města a já jsem celé odpoledne strávila v posteli v hotelovém pokoji neklidně pozorujíc spící Ayran. Teprve podvečer byla ochotná se jít vyvenčit a taky něco sníst a vypít. Večer už naštěstí reagovala na venku štěkajícího psa a já jsem věděla, že zase začíná být ve formě.

Ráno nás už budil nadšený pes sršící energií. Veterinářka nám dovolila, že můžeme jet na výlet, že to byl jen lokální problém a není třeba se nějak omezovat. A tak jsme vyrazili na Mariborské Pohorje. Autem jsme dojeli skutečně vysoko, až ke koči Na Pesku, což pro mě ovšem byla docela adrenalinová záležitost. Makadamská cesta byla místy opravdu úzká a vymletá. S překvapením jsme zjistili, že nahoře je i v druhé polovině května docela dost sněhu. Ayran byla nadšená, lítala jak blázen a sníh si užívala. Po očku jsem pozorovala, jestli je v pořádku, rozhodnutá se okamžitě vrátit, kdyby se začala chovat jakkoliv divně.

Mířili jsme na Lovrenška jezera. Hned na začátku stoupání mě tak trochu vyděsila ohromná stopa jakési šelmy, snad vlka. Být tu sama, asi bych se otočila a do lesa nepokračovala. Ve dvou jsem se ale tolik nebála. Pokud stopa je opravdu vlčí, tak vlk je přece plachý tvor, nebude se jen tak pro nic přibližovat lidem. Cesta nahoru byla náročná. Sníh byl mokrý, tající, a my se místy do něj bořili až po kolena.

Nahoře v cíli, u jezírek uprostřed kleče, jsme se na dřevěné rozhledně z vlastních zásob naobědvali, prošli se po dřevěných cestičkách kolem jezírek a potěšilo nás, že konečně potkáváme sportovně oblečené turisty, kteří si stejně jako my, navzdory nepříliš pěknému počasí, vyrazili nahoru do kopců. Rozhodli jsme se pro jinou trasu, než po které jsme přišli, a obešli to přes již zavřené lyžařské středisko Rogla zpátky ke koči Na Pesku. Utahanou a mokrou Ayran jsme dali spát do auta a sami zašli na pozdní oběd do útulné restaurace.

Cesta zpátky byla stejně dlouhá a nepříjemná, na mokrém makadamu to trochu klouzalo a já jsem byla ráda, že mám stále zimní gumy. Dole pod kopci bylo hezky, sluníčko svítilo a krajina byla svěží, plná veselé jarní zeleně. S žertem jsme si nadávali, že jsme radši nezůstali dole pod kopci!

Pondělí ráno jsme se brzy spakovali, nakoupili obří zásoby slovinského vína, piva a kafe a vyrazili na rakouský břeh řeky Mury, k plovoucímu mlýnu u městečka Mureck. Prošli jsme se lesoparkem, prohlédli si mlýn a zastavili se na oběd v prima stylové restauraci na chřestovou polévku a obrovskou porci vídeňského řízku. A protože se už připozdívalo, vyrazili jsme na cestu k domovu. Cestou už žádné komplikace nenastaly, když pominu kratší kolony na D1.

Víkend to byl barvitý a vím, že na něj budu dlouho vzpomínat. Všechno bohužel nešlo podle plánu, ale i to k životu patří. Hlavně, že to všechno nakonec dobře dopadlo.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *