Jarní Bodensee

Jarní svátky tradičně využíváme k cestování.  Na to, abyste měli delší volno, si stačí vzít jen pár dnů dovolené. Na prodloužený víkend jsme letos vyrazili na Bodamské jezero, německy Bodensee, a měla to být cesta částečně odpočinková, ale hlavně poznávací.

Pokud si dobře pamatujete z hodin zeměpisu, Bodamské jezero leží na hranici tří států- Německa, Rakouska a Švýcarska. Jeho rozloha činí asi 536 km2, maximální hloubka je 254 m. Jde dokonce o třetí největší jezero ve střední Evropě.

Vyrážíme v pátek během dopoledne. Na pražském okruhu stojí v protisměru snad nekonečná kolona aut za havárií dvou kamionů. Litujeme řidiče, kteří v koloně postávají u svých aut a doufáme, že něco takového nepotká také nás. Cesta ale utíká rychle, a tak po pár hodinách plynulé jízdy překračujeme česko- německé hranice.

Brzy je čas udělat si menší zastávku. Vpravo u silnice nás ve vesnici Perschen zaujme románský kostel s dvěma věžemi nad východním závěrem lodě. Stavíme na plácku před historickým venkovským stavením, které dnes slouží jako muzeum, a jdeme se ke kostelu podívat. Na hřbitově stojí kruhová sakrální stavba- rotunda. K našemu velkému překvapení je otevřeno. Největší překvapení ale teprve přijde- uvnitř jsou na stěnách i v kupoli nádherné románské malby Krista, Panny Marie i dvanácti apoštolů. Po prohlídce románského skvostu míříme jen o pár kilometrů dál, do historického městečka Nabburg. Obejdeme prázdné město, zajdeme do monumentálního gotického kostela, kde tiše vyhrává duchovní hudba, a už míříme dál, směrem na Mnichov, kde máme zajištěné ubytování.

Počasí se rychle kazí, leje jako z konve, a tak si ani naplno neužíváme možnost neomezené jízdní rychlosti. Tu si ale v tomto počasí neužívá nikdo- místní jedou disciplinovaně, rychlost přizpůsobí stavu vozovky a nikdo se tu nechová jako idiot. Překvapí nás to, neboť báchorky o disciplinovanosti Němců obvykle považujeme za prázdné klišé.

Ubytování máme rezervované jen kousek od dálničního sjezdu, takže není nutné proplétat se městem. Penzion má ještě další dvě výhody- psi tu bydlí zdarma a nejinak je to s parkováním. V Mnichově věc nevídaná. Ubytujeme se, personál na nás mluví perfektní němčinou, pak ale mezi sebou prohodí pár slov jihoslovanským jazykem. Z těch pár slov nezachytím, jestli je to chorvatština nebo srbština, ale je jasné, že bydlíme u gastarbeitrů z bývalé Jugoslávie.

Na večer vyrazíme do víru velkoměsta. U Frauenkirche, hlavního mnichovského kostela, máme sraz se Stefi, studentkou doktorského studia archeologie. Stefi před několika lety studovala v Praze přes Erasmus a samozřejmě jsme se s ní spřátelili. Pocouráme se po centru a Stefi nás pak odvede do univerzitní čtvrti. Podniky tu nejsou zaměřené na turisty a tahání peněz z jejich kapes, takže tu posedávají především místní. Panuje tu přátelská a domácí atmosféra. V jedné restauraci konečně zakotvíme. Je narvaná k prasknutí, ale i tak nás vezmou i se psem a ochotně přinesou misku s vodou. Ke stejnému stolu se záhy usadí trojice rozveselených mladíků a jen co nám obsluha přinese weizenbier, hromadně si všichni ťukáme na zdraví. Chceme si dát bratwurst, ale Stefi se nám směje, že bratwurst se přece jí jen k snídani. Nechceme vyčnívat z davu, a tak si dáme norimberské klobásky se zelím. Jídlo je vynikající, opravdový kulinářský zážitek. Jedinou nevýhodou hospody je to, že Ayran nedokáže v klidu ležet a spát. Oblézá okolní stoly, kam až jí vodítko dovolí, nechává se hladit a pokouší se něco vyžebrat. Nikomu to naštěstí nevadí a Ayran je v sedmém nebi.

Druhý den strávíme celý v Mnichově. Sejdeme se u univerzity, zajdeme na snídani, pocouráme se ulicemi a míříme do obrovského parku zvaného Englisches Garten.  Je sobota, počasí se umoudřilo, a tak je v parku docela dost lidí. Ayran si sem tam pohraje s nějakým psem, kteří tu bez problémů běhají na volno. U čínské věže se usadíme na tuplák s preclíkem. Po prochajdě v parku navštívíme Frauenkirche a podíváme se na hlavní náměstí k radnici, všude jsou ale davy lidí a v centru mi začíná být těžko. Je ostatně čas vydat se dál na jih.

Míříme do obce Oberteuringen, kde máme rezervovaný malý podkrovní apartmán v rodinném domě. Ubytování je hezké, čisté, pan domácí milý a pes je tu ubytován jen na 3 Eura na noc. K samotnému jezeru je to sice trochu štreka, ale to nám vůbec nevadí. Stejně jedním z našich hlavních cílů je město Ravensburg severně odtud, ale nepředbíhejme.

Druhý den se probudím se silnou bolestí hlavy, a než se mi podaří se dát jakž takž do kupy, uteče půlden. Na odpoledne míříme na jih k jezeru, do městečka Meersburg. U jezera je pěkně, projdeme se po promenádě, vystoupáme mezi vinicemi do horní části města, a pak už se jen touláme křivolakými uličkami mezi vysokými historickými domy.

Jak už jsem párkrát psala v jiných svých příspěvcích, rádi se s přítelem vydáváme do ciziny za hudebními zážitky. Také celý tento výlet jsme ve své podstatě podnikli kvůli koncertu. Večer tak míříme do několik kilometrů vzdáleného Ravensburku, hezkého historického městečka, na koncert rakouské rockové zpěvačky Christiny Stürmer. Zaskočí nás, že zpěvačka s koncertem začala asi o pět minut dřív než bylo uvedeno v programu. To je rozdíl oproti Balkánu, kam se vypravíte přesně na uvedený čas a na začátek koncertu čekáte další dvě hodiny!

Pondělí strávíme skoro celé v Raichenau, na malebném poloostrově, který je téměř celý obklopen vodami Bodamského jezera.  Pobyt na poloostrově se pochopitelně protahuje především kvůli tomu, že se střídáme v hlídání Ayran. Jeden je v muzeu či v kostele, druhý se se psem prochází venku. Začínáme v úplné špici poloostrova, u kostela sv. Petra a Pavla, který byl založen již na konci 8. století.

Následuje přesun do centra celého Reichenau- k původnímu konventnímu (čti klášternímu) kostelu Münster. Benediktinský klášter tu vznikl již v roce 724 a jako kulturní centrum se stal jedním z nositelů tzv. karolinské renesance. O dějinách kláštera podrobně vypráví muzejní expozice v centru městečka. Navštívíme kostel s gotickou pokladnicí, v níž obdivujeme nádherné relikviáře, kalichy, monstrance a další liturgické náčiní, a nezapomeneme se zastavit ani v klášterním obchůdku, kde prodávají vynikající místní víno.

Třetí a poslední kostel v Reichenau je svatý Georg. Miniaturní muzeum stihneme tak akorát na čas a ke kostelu se řítíme ve strachu, aby nám ho třeba mezitím nezavřeli. Ayran v tu chvíli odpočívá v autě. Kostel má dechberoucí románskou výmalbu, na informační ceduli se píše, že je to nejrozsáhlejší nástěnná malba z doby kolem roku 1000 severně od Alp.

Podvečer nás ještě čeká Kostnice. Parkujeme v podzemních garážích poblíž archeologického muzea, které je však zavřené. Však je pondělí a také je už půl šesté odpoledne. Historické centrum Kostnice je moc hezké. Dojdeme k hlavnímu kostelu, též zvanému Münster, obrovské gotické trojlodní katedrále, která však ve svých základech skrývá i starší, románské, předchůdce. V kryptě sv. Konráda obdivuji obrovské bronzové plakety s vyobrazením Krista, sv. Konráda a sv. Pelagia, a také kamenný sarkofág téhož světce. Neméně vznosná je gotická křížová chodba s velkými okny s ozdobnými kružbami, a také kaple sv. Severina a sv. Maura. Srdce milovníka středověku tu zaplesá.

Když se řekne Kostnice, tak se těm, co dávali ve škole pozor, vybaví jméno Mistra Jana Husa, který zde byl na koncilu souzen, a nakonec odsouzen k upálení.  Jeho smrt si ostatně připomínáme dodnes 6. července, kdy je státní svátek. V jedné z historických uliček najdeme také Husovo muzeum, které je samozřejmě zavřené. Začíná se zvolna stmívat, město je skoro liduprázdné, a my míříme zvolna zpátky ke garážím, abychom se vydali na téměř sedmdesát kilometrů dlouhou cestu k ubytování.

V úterý vyrážíme do Švýcarska, do St. Gallen. Naším cílem je tamní klášter, což ovšem opět znamená, že se budeme muset střídat v hlídání Ayran. Počasí není zrovna ukázkové, mrholí, a tak se usadím v klášterní kavárně (na psy tu jsou zjevně připravení) a pracuji na počítači. Sanktgallenský benediktinský klášter vznikl již v 8. století a stejně jako Reichenau patřil k duchovním a kulturním centrům Francké říše. Dnes již klášter neexistuje a jeho barokní budovy jsou využívány k nejrůznějším, čistě světským účelům. V jednom křídle sídlí soud, v bývalé klauzuře (čti obydlí mnichů) zase katolická chlapecká škola.

Hlavní perlou celého areálu je barokní knihovna schraňující mnoho cenných rukopisů. Mnoho z nich je tu dokonce vystaveno, a tak obdivuji rukopisy z 8., 9. či 10. století. Jeden rukopis je dokonce pozdně antický a je datovaný do století pátého. Mou pozornost však upoutá především tzv. sanktgallenský plán, jehož kopie je vystavena v jedné z vitrín. Plán vznikl kolem roku 820 v Reichenau na objednávku opata ze Sankt Gallen. Jde o nákres půdorysu ideálního benediktinského kláštera s veškerým hospodářským zázemím. Plán měl být vzorem pro stavbu klášterů, a toto schéma tak dodržují i benediktinské kláštery vznikající v raně středověkých Čechách. V expozici věnované klášteru se pak návštěvníkům promítá krátký film s krásnou 3D rekonstrukcí klášterních budov a následně se na 20 sekund ukáže i originální plán. Je to nádhera!

Protože jsme z toho courání po městech náležitě unavení, vypravíme se podvečer ještě do rýnské delty. Rýn se zde vlévá do Bodamského jezera a jeho koryto lemují několik kilometrů dlouhé náspy, zasahující až hluboko do jezera. Parkujeme na hlinitém place na konci silničky, těsně před závorou, a vydáváme se na cestu. V tu chvíli ještě netušíme, že na konci zastihneme akorát západ slunce a že celá trasa vyjde na 10 kilometrů. Je tu ptačí rezervace. Nad lagunou, takovém jezeře v jezeře, krouží stovky racků a jejich křik se rozléhá nad klidnou hladinou jezera. Ayran se konečně může svobodně proběhnout a také my si rádi vyvětráme hlavu. Odjíždíme téměř za tmy.

Den ale návratem do penzionu nekončí. V Oberteuringenu probíhá Blutenfest a hudba duní z místního fotbalového hřiště až k našemu apartmánu. Ayran necháme v klidu spát a v jedenáct večer vyrážíme do víru dění. V ohromném party stanu je diskotéka a hemží se to tu samými mladými lidmi. Oproti klasickým diskotékám, na jaké jsme zvyklí z našich krajin, tu ale skoro nikdo není v civilu. Děvčata jsou oblečená do různobarevných dirndlů (čti do moderní obdoby lidových krojů), kluci v kostkovaných košilích a kožených kalhotách- lederhoznách. Zaplatíme docela vysoké vstupné, ale zvědavost nám nedá. S pivem a klobásou zakončíme náročný den. Hudba nestojí za nic, ale atmosféra v sále je jedinečná. O půlnoci organizátoři zavelí, že osoby mladší osmnácti let musejí opustit stan a děcka se opravdu začnou loučit a poslušně míří pryč. Také my nevydržíme moc dlouho a jdeme spát. Bylo to fajn, ale bylo toho dost.

Je první máj a my se musíme vydat zpět do naší vlasti. Máme před sebou skoro 700 kilometrů, ale rozhodně nechceme jet přímo domů. Výlet si ještě zasloužíme. Z Oberteuringenu tak míříme na Federsee, jezero známé pravěkými nákolními osadami. Parkoviště je plné k prasknutí a řady aut tak obkroužíme třikrát, než se jedno z míst uvolní a můžeme v klidu zaparkovat. Opět je nutné se rozdělit. Přítel míří s Ayran na dřevěnou stezku vedoucí rákosím hluboko do jezera, já nejdřív navštívím muzeum, které je, jak jinak, postavené na pilířích nad hladinou.

Expozice je věnovaná nákolním osadám, které na jezeře vznikaly v pozdní době kamenné a době bronzové. Nákolní se jim říká proto, že domy byly buď na zaplavovaném bažinatém břehu či přímo v jezeře postaveny na dřevěných kůlech. Obyvatelé se živili zejména rybolovem. Díky vlhkému prostředí se dodnes zachovaly pozůstatky člunů i s vesly, sítí na ryby i vrší- proutěných pastí na ryby. V expozici tak mohu obdivovat to, co na našich pravěkých nalezištích zpravidla chybí- předměty z organických materiálů, které se v běžných podmínkách rozkládají, pod vodou nebo v bažině ale vydrží tisíciletí. Kromě hezky udělané expozice plné zajímavých předmětů patří k muzeu malý archeoskanzen.

Po prohlídce muzea se střídáme a já s Ayran mířím stezkou narvanou lidmi do nitra jezera. Za vstup se platí asi 3 Eura a pes musí být samozřejmě na vodítku. Cesta je dlouhá a vede nekonečnými plochami rákosu. Teprve těsně před koncem stezky rákos ustupuje a před námi se otevírá plocha jezera, kde se pod vodní hladinou rýsuje obrovské množství vodních rostlin. Hladinu sem a tam křižuje také několik labutí. Je však horko, Ayran má žízeň- je to tak trochu ironie- jsme blízko vody, ale není možné se k ní dostat, chodníčky jsou až moc vysoko- a tak mířím raději zpět k muzeu. Po tom, co se Ayran napije, se jdu projít ještě opačným směrem a obdivuji mokřadní les. Pokroucené břízy záhy střídá les s jehličnatými stromy. Je tu krásně. Je vidět, že Federsee je oblíbené výletní místo, lidí je tu víc než dost, a cyklisti na stezce jsou bohužel až trochu nebezpeční.

Na závěr posedíme u stánku s místním občerstvením, a pak už je čas spěchat domů. Jsou tři hodiny odpoledne a cesta je dlouhá. Původní plán zastavit se ještě v Ulmu a obhlédnout gotickou katedrálu z časových důvodů padá. Tak třeba někdy příště. Cesta do Čech je plynulá a výhradně po dálnici. Na kolony nenarazíme, a tak domů dorazíme relativně brzy.

Co říct závěrem? Bodensee a obecně tato část Německa nepatří mezi oblasti, které by čeští turisté příliš vyhledávali. A je to možná škoda. U Bodensee je krásně, najdete zde památky, historická městečka i příjemně zvlněnou zemědělskou krajinu plnou vinic a jablečných sadů. A výborně tu vaří. Místní lidé se k vám i vašemu psovi budou chovat mile. To už je přece docela dost důvodů, proč se na Bodensee vypravit, no ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *