Jarní krajinou po stopách Hastrmana

Velký pátek je už tradičně náš výletní den. Letos jsme se rozhodli vyrazit na Českolipsko, do míst, kde se odehrává děj románu Hastrman od Miloše Urbana. Pokud jste román nečetli, nejspíš jste aspoň zaznamenali jeho filmové zpracování.

Naše cesta směřovala do obce Stvolínky, kde jsme zaparkovali na prostorném plácku vedle hlavní silnice. Za sebou jsme v tu chvíli měli víc jak sto kilometrů dlouhou štreku převážně po okreskách a musím říct, že dostat se až sem nebyl žádný med. Oprýskaná obec nebudí dobrý první dojem, co ale pocit rozhodně zlepšilo, byl fakt, že se místní zámeček evidentně opravuje.

Po červené turistické značce jsme vyrazili směrem k hradu Ronov. Kopec, který se tyčil před námi, mi trošku nahnal strach. Před sebou máme víc jak dvacet kilometrů dlouhou trasu zjevně se slušným převýšením. A je skoro jedenáct. Bůhví, jestli se nebudeme vracet skoro za tmy. Cesta vedla loukami krásnou rozkvetlou krajinou. Bylo nádherně, ale zároveň začínalo být pořádné horko. Byla jsem ráda, že jsme si každý vzali dost vody a že jsem vzala vodu i Ayran, své australandě, protože obvykle spoléhám na vodní zdroje ve volné krajině. Dneska ale bude voda potřeba.

Cesta dospěla do lesa a od hlavní trasy se odštěpila stezka vedoucí k hradní zřícenině. Obtáčela kopec a stoupala až k samotnému vrcholu. Výstup nakonec nebyl vůbec tak náročný, jak se zdálo na první pohled. Ve chvíli našeho příchodu byl hrad liduprázdný. Hradby z černého čediče kontrastovaly se svěžím listím rozložitých stromů. Z hradu byly nádherné výhledy do kraje, na sousední Vlhošť a holanské rybníky. Sluníčko připalovalo, ale naštěstí pofukoval příjemný větřík.

Po prohlídce hradu jsme usedli k jídlu. Během chvilky se zřícenina začala plnit lidmi. Přišel pán, hned podle přízvuku Moravák, což za chvíli svými slovy potvrdil. Zapáleně nám začal líčit, jak postupně obráží všechny zdejší vrcholy a doporučoval nám další a další výletní cíle. Jenže to nám aktuálně bylo k ničemu. Náš cíl byl více něž jasný- obejít třicetikilometrový okruh s návštěvou hlavní dominanty- hory Vlhošti a také rybníků u vsi Holany.

Po rychlém obědě jsme zahájili sestup a brzy jsme dospěli k první asfaltce toho dne. Ayran už byla pořádně žíznivá, navzdory tomu, že vypila dobrou polovinu své lahve, a zuřivě hledala ve škarpách vodu. Naštěstí potok byl nablízku. V osadě Stranné jsme se odpojili od červené značky a pokračovali po zelené. Úzká lesní stezka se vinula po kraji lesa těsně nad potokem a z pravé strany se nad námi zvedaly pískovcové stěny.  Zajímavé je, že tato místa zdaleka nejsou tak turisticky známá jako sousední Kokořínsko, svou krásou jsou ale srovnatelná.

V osadě Hvězda plné historických roubenek jsme se zase napojili na asfaltku a neomylně pokračovali směr Vlhošť. Na jejím jihozápadním svahu se vypínají pískovcové skály, samotný vrchol je ale snadno dostupný. Nejdřív ale bylo potřeba projít několik metrů dlouhým do pískovce tesaným průchodem, který končil v místě, kde se značené stezky dělily do dvou proudů. Modrá pokračovala přímo k bývalé hájovně Vlhošť, žlutá směrovka ukazovala o dva kilometry delší trasu po úbočí Vlhošti. Vydali jsme se delší trasou a myslím, že nebylo třeba litovat. Z úbočí se mezi stromy každou chvíli otevíraly výhledy do okolní krajiny, a nakonec jsme také našli lesní stezičku na samotný vrchol hory.

Nemohli jsme se však dočkat studánky, která byla v mapě vyznačená v úbočí nedaleko značené cesty. Naštěstí byla na svém místě. Kamenná stavbička z hrubých opracovaných kvádrů zakrývala drobnou tůňku s průzračně čistou vodou. U studánky jsme zastihli muže v maskáčích pravděpodobně s dcerou, snad přišli z některé okolních chatových osad. Vodu čerpali do menšího plastového kanystru, a když viděli náš nedočkavý výraz, dali nám napít. Voda byla pořádně ledová, ale dobrá. Dočerpali jsme zásoby, nasvačili se a trochu si odpočali, Ayran vypila na posezení snad skoro litr vody. Na odpočinek ale nebylo moc času, bylo třeba jít dál, protože v tuto chvíli jsme sen nacházeli zhruba v polovině cesty.

Cesta po modré značce do Holan utekla rychle a příjemně. V Holanech jsme se svalili na zahrádku první hospody, kterou jsme viděli, a k pití si objednali zelené pivo. Zklamaní jsme byli jedině z toho, že v hospodě neměli nic drobného k zakousnutí. Takže svačit budeme muset z vlastních zásob.

Když jsme se vydali na závěrečnou etapu naší cesty, slunce se už sklánělo k západu. Cesta vedla skrz chatovou osadu kolem rybníků, všude posedávali lidé, grilovali či sekali trávníky. Zastavili jsme se u malé zříceniny hrádku Vítkovec a pokračovali dál, k Hrázskému a Dolanskému rybníku. V tu dobu už byla krajina liduprázdná. Slunce házelo šikmé stíny a ptáci zpívali jako o závod. Brzy jsme dospěli ke kamennému mostku, jehož štíhlý oblouk se zvedal nad v pískovcové skále tesanou průrvou. Další zastávku představoval vodopád nad romantickou tůňkou a podle kanálu zahloubeného v pískovci jsme došli až ke kamennému mostu ozdobenému novými sochami Panny a Hastrmana. Další cesta směřovala ke Koňskému rybníku, k výrazné pískovcové skalce zvané Smrtka, a pak dále po červené turistické zpět do Stvolínek.

Celý okruh nám zabral s delšími či kratšími přestávkami asi devět hodin chůze a podle aplikace endomondo činil zhruba 31 kilometrů. S ohledem na psa by ho možná bylo výhodnější jít opačně- v poledním horku obcházet rybníky a teprve podvečer stoupat na hrad Ronov. Ale těžko říct. Každopádně je to moc hezká trasa a mohu ji jedině doporučit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *