Na lyžích v Kranjské Goře

Období mezi vánočními svátky a Silvestrem jsme letos strávili ve Slovinsku. Vypravili jsme se na lyže do městečka Kranjska Gora, kde se nachází jedno z nejoblíbenějších lyžařských center ve Slovinsku. Volba padla na toto lyžařské středisko z toho důvodu, že jsem ve svých třiceti letech stále lyžař- začátečník, a tak uvítám sjezdovky pozvolnější a širší. A právě toto Kranjska Gora nabízí.

Ve středu kolem poledního tak usedáme do auta a míříme směr Bled. Ale o tom zase někdy příště. Nyní nás zajímá dovolená na lyžích. Cesta po dálnici k téměř italským hraničícím nezabere od Lublaně víc jak hodinu a půl. Ubytování máme rezervované v penzionu Nika v klidné části městečka. Moji čtenáři již vědí, že s většinou ubytování jsem spokojená a spíše je doporučuji, penzion Nika však představuje výjimku- rozhodně ho nedoporučuji. Penzion je sice v klidné lokalitě, smějí tam být psi a parkování je také bez problémů, vybavení však pamatuje soudruha Tita, v pokoji je přetopeno, topení nejde regulovat a dveře na balkon při otevírání beznadějně visí na jediném pantu. A do toho chodba připomíná mateřskou školu. Ne, klidu si tu člověk neužije. Což o to, kdyby cena nízké kvalitě odpovídala, pak by nebylo proč lamentovat, ale ubytování rozhodně nepatří mezi nejlevnější. Poměr cena- výkon je katastrofální.

Také si myslíte, že není možné jezdit na lyže se psem? Lámete si hlavu, kde svého mazlíčka necháte? Pak svůj názor přehodnoťte! Můj článek může být důkazem, že je možné skloubit lyžařský pobyt s přítomností vašeho pejska. Naši fenku Ayran jsem ostatně neměla kam dát. Když jste dlouhodobě v zahraničí bez zázemí, rodiny a přátel, nezbývá vám nic jiného, než psa tahat všude s sebou.

Hotel tak má jedinou skutečnou výhodu- Ayran může spát v pokoji, zatímco jsme s přítelem na svahu. Moje tři lyžařské dny v Kranjské Goře jsou po všech stránkách aktivní. Vstávám v sedm ráno, následuje půlhodinové venčení Ayran, pak rychlá snídaně, o půl deváté odchod na sjezdovku. Čtyři hodiny na svahu. Pak zpátky, převléknout se, vzít Ayran na dvě hodiny ven, neboť ve čtyři je zase tma. Hoďka na pokoji, odpočinek, večeře, a na sedmou zase na svah. V jedenáct padám do peřin totálně vyčerpaná.

Lyžařský areál Kranjska Gora je relativně nízko v údolí. Žádné vysokohorské lyžování tak bohužel nenabízí, štíty jsou ale všude kolem nás. Je tu několik modrých sjezdovek, na kterých trávím čas já, můj přítel pak brázdí sjezdovky červené a černé, kterých tu je také několik. V areálu tak každý přijde na své, i když je nutné říct, že náročnější a zkušenější lyžaři si tu asi moc neužijí. Pokud jste ale začátečníci nebo pokud máte malé děti, je Kranjska Gora to pravé. Třídenní skipas vyjde na sto euro.

Okolí Kranjské Gory nabízí ohromné množství lákavých turistických cílů, z nichž na některé je možné se vydat i v zimě. První den se vypravím k jezeru Jasna a dále směrem na sedlo Vršič. Zatímco ve městě na sníh člověk nenarazí, tady ho jsou kupy. Podél říčky Pišnice dojdu až k jezeru Jasna, kde se to doslova hemží lidmi. Všichni si fotí sochu kamzíka na pozadí alpských štítů, do nichž se stále ještě opírá slunce. Hladina jezera je zamrzlá a někteří odvážlivci zkouší pevnost ledu. V kiosku si koupím svařák a mířím od jezera dál, po turistické stezce směrem k sedlu Vršič, kam však nemám sebemenší šanci dojít. Stmívá se brzy, a tak po asi hodinu dlouhém pochodu stejnou stezkou mířím zpátky k ubytování. Sedlo Vršič leží ve výšce 1611 m n. m. a je to nejvýše položený silniční průsmyk ve Slovinsku. U silnice směřující do sedla je celá řada horských podniků, a také dřevěná ruská kaple, postavená v roce 1916 na památku ruským zajatcům, které tu při stavbě silnice zavalila lavina.

Druhý den ráno narazím hned za hotelem na pána, který na travnatém plácku venčí svou půlroční Border Kolii. Holky si padnou do oka, honí se, dovádějí a my s pánem klábosíme. Dostanu tak tip na výlet a hnedka odpoledne tam vyrazím. Autem se vypravím ke skokanským můstkům Planica.  Parkování pod skokanskými můstky je zpoplatněné, platím asi dvě eura, ale na tom nezáleží. Na můstcích trénuje několik skokanů, chvíli je obdivně pozoruji, a pak mířím po turistické stezce dál do údolí. Je asi půl třetí, slunce se zase sklání k západu. Mířím k horské boudě s názvem Tamar. Cesta se kroutí údolím ledovcového původu, je tu chladno, hromady sněhu a z obou stran se zvedají horské štíty. Já však jdu téměř po rovině. Po pravé ruce mám již italskou hranici. Proti mně se vrací lidé, já jediná mířím opačným směrem, do údolí. Ayran je nadšená, lítá ve sněhu jako blázen a její zdroj energie je asi bezedný. U chaty neodolám a sednu si tu na čaj a na jotu- hustou slovinskou polévku ze zelí, brambor a fazolí. Samozřejmě s kranjskou klobásou. Cesta mi zabrala asi hodinu, slunce už je za obzorem a já se smiřuji s tím, že zpátky už půjdu téměř za tmy. Posedím asi půl hodiny a mířím zpět. Za zády mám naštěstí pána s dvěma syny, a tak se v lese necítím zase tak moc osamělá. Nakonec však na parkoviště dorazím ještě za šera.

Nejen z lyžování živ je člověk, a tak se rozhodneme jít večer za kulturou. Doufám, že se teď nezačnete smát- v místním divadle večer hraje kapela Sašo Avsenika, která hraje hudbu blízkou české dechovce. Jenže to ke slovinské kultuře neodmyslitelně patří a já jako slovenistka to prostě chci slyšet naživo. Věkový průměr tu snižujeme více než výrazně, důchodci nadšeně tleskají do rytmu a pobroukávají si známé melodie. Má to svoji atmosféru, jen mi občas škubají koutky. Po představení se ještě stavíme na pivo v hospodě Pri Martinu. Je to stylová venkovská chalupa a vesnickým vybavením. V kachlových kamnech praská oheň, v síni stojí vánoční stromeček a také světnice je ozdobena větvičkami. Objednáme si pivo a houbovou polévku. Jídlo je perfektní a obsluha milá.

V neděli náš pobyt v Kranské Goře končí. Sbalíme se, opustíme penzion a rozhodneme se, že není nutné hnedka chvátat do Lublaně. Nedaleko odsud je trojmezí (slovinsky Tromeja), které nemůžeme nechat bez povšimnutí. Parkujeme přímo v centru obce Rateče a míříme po turistické značce směrem k hoře Peč, německy Ofen a italsky Monte Forno, o výšce 1508 m n. m. Je teplo a blátivo. Na vrchol stoupá spousta lidí, s nimiž se zdravíme a sem tam prohodíme pár slov. Na vrcholu jsou krásné výhledy. Na slovinské straně se zvedají alpské štíty, v Itálii jsou vidět další hřebeny, v Rakousku pak probleskuje hladina jezera Faaker See nedaleko Villachu. Je tu pomník upozorňující na skutečnost, že jsme zároveň na hranici tří velkých jazykových skupin- románských, germánských a slovanských jazyků. Na vrcholku je však slyšet především italština.

Sestupujeme trochu jinou cestou, kolem boudy „Planinsky dom Tromeja“, která je ale bohužel zavřená, a tak se tu občerstvit nemůžeme. Ve vesnici to není o moc lepší- všechny restaurace jsou nabité k prasknutí, všichni si evidentně vychutnávají nedělní oběd. Nakonec stavíme v motorestu nedaleko hlavní silnice. Cesta do Lublaně pak už nezabere moc času, dálnice je volná a jedeme svižně.

A co říct závěrem? Kranjska Gora má co nabídnout. V zimě i v létě. Je to východisko různě náročných turistických tras a na své si tu přijde opravdu každý. Jedinou nevýhodou je skutečnost, že jako atraktivní letovisko je Kranjska Gora poněkud drahá. Není ale nutné se tu hned ubytovávat, můžete se tu třeba stavit jen na skok. Je tu opravdu co vidět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *