Cerkniško jezero

Přišel poslední víkend před Vánoci a s ním rozlučkový agility trénink. Počasí bohužel nebylo zrovna ukázkové, mžilo a krajina byla zabalená v mlhách. A tak se nakonec neběhalo a trénink se omezil na příjemné klábosení u kávy a vánočního cukroví, zatímco si psi hráli na louce.

Navzdory ošklivému počasí se mi nechtělo jet rovnou domů, a tak jsem se rozhodla, že se zajedu podívat na známé Cerkniško jezero. Od Logatce, kde jsme trénovali, to bylo slabých třicet kilometrů. Cestou jsem se na chvilku zastavila u zříceniny zámku Haasberg, která se náhle objevila za zatáčkou.

Hrad Haasberg vznikl na výrazném návrší nad křižovatkou cest již ve 12. století.  Roku 1511 jej poškodilo zemětřesení a o sto let později vznikl dole pod hradem barokní zámek, který zdědil jméno po svém starším předchůdci. Zámek, obklopený parkem, patřil k nejkrásnějším stavbám svého druhu na území dnešního Slovinska. V roce 1846 zámek do svých rukou získal rod Windischgrätzů, který jej držel až do konce druhé světové války. Vzletnou historii honosného sídla ukončili v roce 1944 partyzáni, kteří zámek vypálili. Shořel také archiv rodu Windischgrätzů a jejich rodinná hrobka. Do dnešních časů se zachovaly jen ruiny zámku a přilehlých staveb.

A pak už jsem bez zastávky pokračovala až k Cerniškemu jezeru. Zaparkovala jsem na prostorném parkovišti nedaleko jezera, kousek za obcí Cerknica. Jezero je známé tím, že se během roku vypouští a napouští. Voda je v něm na podzim po vydatnějších deštích, či na jaře po tání sněhu, v létě je pak jezero vyschlé. Je to vlastně největší jezero ve Slovinsku. Při svém maximálním rozlití má délku přes deset kilometrů, široké je skoro pět kilometrů. Cyklus napouštění a vypouštění Cerkniškého jezera popsal již v sedmnáctém století slovinský polyhistor Janez Vajkard Valvasor a díky své studii byl v roce 1687 zvolen členem Královské společnosti v Londýně.

Jezero vypadlo krásně, tak nějak seversky. Rostly tu borovice a břeh lemovaly pásy narezavělé trávy, která zřejmě bývá zaplavována v závislosti na výši hladiny. Mělké břehy byly ještě potažené ledem, ačkoliv se teploty už několik dní pohybovaly nad nulou. Také počasí bylo v okamžiku, kdy jsem dorazila k jezeru, vskutku severské. Ostrý vítr rozstřikoval drobné kapičky vody. Skla brýlí a objektiv fotoaparátu téměř nemělo cenu čistit. Z Ayran byl za chvíli zase prasopes, ale vůbec jí to nevadilo. Ve větru a dešti lítala po namrzlém břehu jako blázen.

Po pobřeží jsem se prošla pár kilometrů tam a zase zpět. Počasí se postupně uklidnilo, vítr trošku zeslábl a přestalo pršet. Zvolna jsem se vrátila k autu a řešila, co dál. Při studiu mapy jsem zjistila, že téměř cestou leží přírodní rezervace Rakov Škocjan se zříceninou kostela sv. Kanciána. Fajn, ještě nebylo tak pozdě, abych se nemohla trochu projít.

Asfaltová silnička se brzy změnila na širší lesní cestu, která se kroutila sem a tam, stoupala a klesala krasovou krajinou. Cítila jsem, jak ve mně opět roste adrenalin. Povrch silničky byl blátivý a po předchozích snězích posypaný štěrkem, který ovšem na blátě parádně klouzal. Tak to musím jen doufat, že tu někde nezůstanu viset. Teprve po několika kilometrech se na silničce objevili lidé a v lese směrovky k jakýmsi ubytovacím zařízením a mně tak trochu spadl kámen ze srdce.

Zaparkovala jsem na plácku nedaleko zříceniny kostela a dál šla pěšky. Brzy jsem zjistila, kde jsem se to vlastně ocitla. Přírodní rezervaci Rakov Škocjan tvoří asi 2,5 kilometru dlouhý úsek toku ponorné říčky Rak a jejího údolí. Ano, jsme v krasové oblasti. Podloží tu tvoří vápenec, který voda postupně a nepravidelně rozpouští, čímž vznikají jeskyně, skalní mosty, hluboké kaňony a další krasové útvary. Vede tu naučná stezka, jejíž tabule se mi moc líbily. Text je krátký, stručný a dobře se čte.

Nestačila jsem se divit. Zaparkovala jsem hned poblíž první pamětihodnosti- takzvaného velkého mostu. Jde o pozůstatek vápencového stropu velké jeskyně, kterou dřív protékala říčka Rak, dnes je tu však hluboký kaňon přemostěný přírodním mostem. V první chvíli jsem si ani neuvědomila, že na nějakém mostu vůbec jsem- „most“ je totiž 23 metrů široký. Z jedné jeho strany je hluboký a sevřený kaňon, na druhé straně říčka líně protéká širokým a travnatým údolím.

Oblast byla osídlena již v starší době kamenné- paleolitu. Ani se lovcům a sběračům nedivím, že se jim tu tak líbilo. Další stopy tu zanechal člověk doby železné, který v místech kostela sv. Kanciána vybudoval menší hradiště. No, a v šestnáctém století se v členitém terénu ukrývali lidé před tureckými nájezdníky.

Mé další kroky vedou ke zřícenině kostela sv. Kanciána. Kostelík s několika chalupami tu vznikl právě v 16. století, v době tureckých nájezdů. Počátkem 19. století, kdy už nebylo třeba se skrývat v neprostupné krajině před nájezdníky, však celá osada zanikla.

Pár kroků odtud se nachází jeskyně Tkalca. Říčka Rak do ní vtéká z úzkého kaňonu a na druhém konci mizí v temnotách podzemí. Sestup do jeskyně není zrovna hračka. Schody jsou nepravidelně vysoké a kluzké. Ayran jsem musela pomáhat a byla jsem ráda, že má na sobě postroj, za který ji mohu zvednout. Na obojku bych jí spíš oběsila. Takže pokud se do těchto míst vydáte se psem, vězte, že pes velikosti australského ovčáka (a menší) sám schody nezvládne a budete ho muset snášet i vynášet.

Začalo se připozdívat. Bylo mi jasné, že bych měla vyjet ještě před soumrakem, co kdybych se přece jen někde na té silničce, či jak to nazvat, zasekla. Jenže jsem si nechtěla nechat ujít ještě další dvě pamětihodnosti. Malý most byl naštěstí jen pár kroků od silničky. Na rozdíl od Velkého mostu je užší, ale zato vyšší, jeho oblouk se klene 42 metrů nad hladinou říčky. Kousek dál jsou Zelšské jeskyně. Vstup je do nich pohodlný a méně adrenalinový než do jeskyně Tkalca.

Všechno dobře dopadlo. Nikde jsem se nezahrabala a po dálnici byla do hodinky doma na okraji Lublaně. Přírodní park Rakov Škocjan musím doporučit. Je to památka relativně neznámá a díky nemožnosti dojet sem autobusem není ničena masovou turistikou. Je to pravý kras se vším všudy. Bez hord turistů a bez vstupného. Na cca 6 kilometrů dlouhém okruhu naučné stezky si můžete typickou krasovou krajinu vychutnávat plnými doušky. Já sama věřím, že se sem jednou vrátím, abych si celou stezku pořádně prošla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *