Uršlja Gora

Toho dne jsem se rozhodla vyrazit na sever Slovinska, do oblasti, kde jsem nikdy nebyla. Vytipovala jsem si Uršlju Goru, horu o 1699 m nad mořem, ležící nedaleko od městečka Slovenj Gradec. Podle předběžné rešerše převýšení činí něco přes 900 m, výstup by neměl zabrat víc jak tři hodiny a na vrcholku leží kostel sv. Uršuly, údajně nejvýše položený kostel ve Slovinsku, a také restaurace. Hodně důvodů k tomu, abych se na Uršlju Goru vypravila.

Cesta však zabere relativně dost času, sto třicet kilometrů pouze částečně po dálnici zkrátka neošidím. Krajina je malebná, lesnatá a kopcovitá. Z dálnice, která spojuje Lublaň s druhým největším slovinským městem, Mariborem, odbočím ve směru Velenje. Velenje je moderní město, proslulé především těžkou uhlí a Velenjským jezerem, a také starým hradem, který si však pro tentokrát nechám ujít. Za Slovenj Gradcem odbočuji směrem na obec Selo a úzká silnička prudce stoupá do kopců. Navigace naštěstí funguje spolehlivě a já sebejistě projíždím kolem usedlostí, až silnička ztratí asfalt a dál, do kopečka, se jede po prašné lesní cestě. Naštěstí jen pár desítek metrů, protože mému autu s jedničkovým motorem se to příliš nelíbí. Parkuju na plácku u Poštarskeho domu, kde už stojí asi šest jiných aut.

Směrovky říkají, že na vrchol vedou dvě cesty. Jedna, přes Kozarnici, má zabrat dvě a půl hodiny, druhá, přes Kal, je delší, zabere 2 hodiny 45 minut. Rozhodnu se pro kratší variantu s tím, že po delší cestě se vrátím. Velká část trasy vede po poměrně širokých cestách a jen mírně stoupá. Po pravici se otevírají výhledy do údolí a na protější návrší, která mi připomínají české hory. Pak však stezka náhle odbočí doleva, míjí studánku, z níž se s Ayran s chutí napijeme, a konečně začne ten pravý výstup úzkou klouzavou stezkou v prudkém a místy skalnatém úbočí.

A pak se to stane. Projdeme pásem smrčků a ve svahu zbystřím dva tmavé fleky. Jeden větší a druhý menší. Nehýbou se, ale já znejistím. Moje paranoia z medvědů je skutečně silná. Já osobně bych už vyrazila vpřed, ale v tu chvíli se zasekne i Ayran, zaujatě hledí před sebe, naježí se a začne temně vrčet. To něco znamená. Opravdu to před námi nejsou medvědi? Nejsem si jistá a napínám zrak. Ayran mě vyděsila. Že jsem paranoidní já, která z internetu vím, že ve Slovinsku je medvědů fakt hafec, to by bylo v pohodě, ale že by byla paranoidní i Ayran? Stojím, snažím se nehýbat a čekám, jestli se fleky pohnou. Když se nic neděje, vyrazím vpřed. Jsou to vývraty. Šálení smyslů. Díky bohu.

Pak už cesta plyne rychle. Jak se blížíme k vrcholu, kde se sbíhá víc cest, potkáváme stále víc lidí. Na vršku jsou lidí už celé davy. Profi outdoor vybavení lidé všeho věku, od mimin v nosítkách, přes puberťáky a dospělé až k penzistům. V závětří se vyhřívají na sluníčku a suší propocené oblečení. Prozatím míjím příjemně vyhlížející restauraci a mířím na vrchol, k velkému kříži. Fouká a je chladno, ale nebe je modré a slunce svítí. Převléknu propocené tričko, pokochám se výhledy na všechny strany, udělám pár fotek a mířím raději do závětří k restauraci, kde si dám pivko a poobědvám.

Nemohu minout prastaře vyhlížející kostel svaté Uršuly, údajně nejvýše ležící kostel ve Slovinsku. Je otevřeno, v kostele voní kadidlo a plochý, dřevěný, strop lodi je trochu nakřivo. Ano, levá loď je vyšší než pravá. Zajímavé, stavebníci to tehdy teda nevychytali.

Vracím se dolů. Lidí opět ubývá, také už je později a do hor se přece chodí po ránu. Chci jít druhou cestou, přes Kal, abych udělala okruh, ale výstražná cedulka píše, že je cesta z důvodu větrolamu zavřená. Takže stejnou cestou zpět. Sestup pak už zabere slabé dvě hodiny, ještě před čtvrtou hodinou jsem u auta.

Cestou se stavím v Slovenj Gradcu. Historické jádro tvoří prakticky jen jedna jediná ulice starých, avšak hezky opravených domů. Zajdu k zámečku, kde dnes sídlí obecní úřad, a pak ke gotickému kostelu, prohlédnu válečný památník a v jedné z místních příjemných kaváren se stavím na kafe. Opravdu ho potřebuju, jsem docela utahaná.

A co říct závěrem? Že Uršlja Gora stojí za to. Pokud nejste fanoušci masové turistiky a stejně jako já nepotřebujete o letní zahraniční dovolené neustále poslouchat češtinu, pak možná vynechejte profláklé Julské Alpy a zkuste jiné Slovinsko. Opravdové Slovinsko. Bez turistů.Tečka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *