Nedělní výlet na Vogel

V rádiu předpovídali nízkou oblačnost, takže ideální čas vyrazit na hory. Proč chodit dole, pod mraky. Sedla jsem do auta a ani ne za hodinu a půl jsem už parkovala na téměř prázdném parkovišti u kempu Zlatorog u Bohinjského jezera. Po sezóně je tu parkování zadarmo, zato v létě by se asi jeden nedoplatil. Lanovka nás vynese nad mraky, horní stanice lanovky Vogel leží ve výšce 1533 m n. m. Psi do lanovky smějí na vodítku a s náhubkem, teoreticky se za ně platí, ale po mně nikdo nic nechce.

Můj původní záměr byl dojít až na Vogel (1922 m n. m.). Jenže jsem dorazila relativně pozdě a vyrážet v deset dopoledne na tříhodinový výstup, když před pátou je tma, a hlavně poslední lanovka jede dolů o páté, mi připadá trochu jako risk. Někdy je lepší nepřepínat to. A tak se mým novým cílem stává vrchol Šija (1880 m n.m.). Čtyřicet výškových metrů sem, čtyřicet metrů tam, vždyť je to jedno. Zvlášť, když si uvědomíte, že Triglav se tyčí o dalších 1000 metrů výš.

Hory jsou v tento čas liduprázdné, až mě to děsí. Nepředpovídají snad náhlou změnu počasí? Potkala jsem všeho všudy jednoho muže s džípem, který z bůhvíjakého důvodu zastřihával větve klečí. Počasí je vážně nádherné. Nahoře, nad mraky, svítí slunce a je teplo. Hory připomínají koráby, co se plaví nekonečným mořem mraků. Jsem nadšená, že jsem nezůstala tam dole, v hlubině, kam slunce nezasvitne. Výstup zabral něco přes hodinu a půl pohodové chůze.

Na vrcholu jsou parádní výhledy na všechny strany. Severně se tyčí masiv Julských Alp s monumentálním Triglavem (2864 m n. m.), východně pokračuje hřeben s vrcholy Veliki Raskovec a Črna Prsť, západně Vogel a snad i Tolminski Kuk. Jižně se za kopcovitou krajinou dá slabě tušit moře. Posedím celou hodinu, poobědvám z vlastních zásob. Za celou dobu na vrchol nikdo nedorazí. Takže dolů stejnou cestou.

Lidé se mezitím rozmnožili, potkávám několik turistů směřujících k vrcholu a čím blíž jsem lanovce, tím je lidí víc. A tím jsou civilněji oblečení. V kopci kousek nad lanovkou potkávám dvě Češky, oblečené jak na Severní pól, v pletených kuliších a zimních kabátech. Dělám jakoby nic a snažím se nesmát. Já jsem totiž v tričku s krátkým rukávem.

Restauračka je kupodivu poloprázdná. Usadím se na terase, objednávám pivo (točené!!) a ajdove žgance se zelím (tuto pochoutku doporučuju). Posedím, ještě se pokochám výhledy a pádím na lanovku, která za dvě minuty odjíždí.

Dole je kalný den. Mraky se tisknou k zemi, jako by chtěly všechno živé pod sebou zadusit. Není ještě pozdě, a tak se rozhodnu užít si toho, že jsem po letech zase u Bohinjského jezera. Projdu se po téměř liduprázdných plážích (starý manželský pár odváží kánoi k zazimování), usednu do auta a jedu k vodopádu Savica, pramenu Sávy. Lidí je tu jako much, úzká stezka plná lidí mi nedělá úplně dobře, zvlášť, když pes musí být na vodítku a musím neustále dávat pozor, aby se o vodítko nikdo nepřerazil. Ale dejme tomu, že to stojí za to (pokud jste ve Slovinsku poprvé, Savica prostě patří k tomu, co musíte vidět). V Restauračce dám ještě rychlé kafe a jedu zpět.

Bohinj je rozhodně hezký kout, který stojí za návštěvu. Bohužel listopad a brzká tma nedávají dost prostoru k tomu, abych plně využila potenciál, který zdejší hory nabízejí. Ale na druhou stranu si s hrůzou představuji, jak to tu musí být nacpané přes sezónu. Takže kdy příště? Září- říjen?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *