Škofja Loka – Tošč – Škofja Loka

Ze Slovinska zná většina českých turistů jen hory. Bled, Bohinské jezero, Triglav a přinejlepším i další vrcholy Julských Alp, Karavanek či Kamniško-savinjských Alp. Jenže Slovinsko je země barvitá a různorodá, kde na velmi malé ploše (v podstatě na ploše jednou tak velké jako je středočeský kraj) najdete snad všechny typy krajiny. Slovinsko má moře, hory, krasové oblasti i roviny. Velkou část země však tvoří kopcovitá krajina s rozesetými usedlostmi a kostelíky na vrcholcích kopců. Je to krajina malebná, jako z pohádky, a určitě stojí za to ji poznat.

Ve Slovinsku se 31.10. slavil státní svátek, den reformace, a já jsem využila volna k výletění, jak jinak. Za cíl putování jsem zvolila vrchol Tošč s nadmořskou výškou 1021 m n. m. Auto jsem nechala na rozlehlém parkovišti Puštal, v části města Škofja Loka, a vypravila se na trasu dlouhou podle map.cz asi 23 km, avšak s dost velkým převýšením. Protože jsem tuto trasu šla už před šesti lety, věděla jsem, že je to trasa dlouhá a náročná, a že je třeba si na ni vyčlenit dostatek času.

Cesta z parkoviště není přímo značená a trasu je nutné neustále konzultovat s mapou, až na kraji lesa totiž nastupuje turistické značení. Stezka prudce stoupá listnatým lesem až k domkům u kostelíka svatého Andreje, odkud se začíná odkrývat výhled na zasněžené vrcholy Kamniško- savinjských Alp. Dále pokračuji po turistické značce až ke kostelu sv. Ožbolta. A tady začíná zase komplikace se značením- turistická značka směrem na Tošč dál neexistuje, a tak je nutné pozorně sledovat mapu a hlavně nescházet dolů do údolí, odkud bych zase musela lézt nahoru.

Na tomto místě je snad možné říct něco málo ke specifikům slovinského turistického značení. V žádném případě neočekávejte přehledný systém značek, jaký znáte z Čech. Turistické trasy značí jen jedna barva, jde o červené kolečko s bílým středem, a na občasných šipkách nenajdete údaj v kilometrech, ale čas, který k dosažení cíle potřebujete. Svým způsobem je to však v členitém terénu praktičtější než nic neříkající údaj v kilometrech. Hlavní problém slovinského turistického značení tkví v tom, že značení místy končí, aniž by nic nečekající turista byl varován, jakákoliv změna směru je znázorněna jen nevýrazně, a tak se snadno stane, že pokračujete rovně, zatímco cesta někam uhnula. Navíc stezky se v lesích člení do mnoha a mnoha proudů, které se jako provazy splétají a rozplétají, a značen je obvykle jen jeden proud, a to ještě sporadicky. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že slovinské značení učí turisty velké ostražitosti. Terén je mnohem členitější a jakékoliv špatné zabočení může mít fatální důsledky. I o tom bude ještě řeč.

Od svatého Ožbolta tak sleduji asfaltku, a to až k roztroušeným domkům s názvem Selo nad Polhovim Gradcem. Mé další kroky směřují ke kostelíku sv. Jedrt, kde se stezka prudce zvedá loukou vzhůru. V lese je naštěstí již regulérně značená a coby úzká pěšina pomalu ale jistě stoupá k vrchu Tošč. Na Tošči je to hotový Václavák. Spojují se tu stezky ze tří směrů a brzy zapřádám rozhovor s paní, co přišla z Polhova Gradce. Jsem středem pozornosti. Jednak kvůli mé modrooké australandě, a jednak proto, že paní hbitě několika dalším příchozím prozradí, že jsem sice Češka, ale výborně mluvím slovinsky. Po půlhodinovém obědě, kdy s plnou pusou musím odpovídat na mraky dotazů, z velké části se týkajících Ayraniných modrých očí, se loučím a scházím dolů.

V sedle mezi Velkou a Malou Toščí sleduji šipku s nápisem Osolnik, Gontarska Planina. Cesta jde plynule, sestup je rychlý a bez komplikací. Pod Gontarskou planinou však špatně pochopím směrovku či co a k Osolniku tak nezamířím přímo, ale oklikou přes Mihelčičev dom na Govejku. Není to žádná tragédie, ale určitá zacházka to přece jen je. Restaurace vypadá opravdu příjemně, ale mě začíná tlačit čas. Dny už jsou krátké.

V restauraci pod kopcem Osolnik si ale nakonec pivko přece jen dám. Z Tošče jsem sem dorazila docela rychle a mám určitou časovou rezervu. Posedím a pak už mířím do kopečka ke kostelu svatého Mohora a Fortunáta. Je odsud nádherný výhled na okolní kopce i dolů do rovin a já jen lituji, že se mi právě vybil mobil. Ano, čtete správně. Vybil se mi mobil, čímž začíná to pravé dobrodružství. Aneb, ruku na srdce, kdo dneska chodíme s klasickou papírovou mapou? Takže dál bez mapy.

Za kostelíkem se cesta štěpí, volím stezku vlevo, s nápisem Škofja Loka. Stezka prudce klesá a dost klouže, je přece jen po deštích. Zlatých větví buků se dotýkají poslední sluneční paprsky, měkké světlo dodává krajině zvláštní ráz. Přecházím asfaltku a potkávám dva běžce, kteří si to navzdory pozdní hodině míří vzhůru. Sleduji šipku Škofja Loka, ale bohužel nejsem dost ostražitá.  S pocitem „tady si to pamatuju“ pokračuji rovně a stále rovně, po levici mám svažující se pastviny, po pravici les. Klesám po hřebeni dolů, šero začíná zvolna houstnout. Značku už dávno nevidím, ale nic si z toho nedělám. Nejspíš už skončila, přece nejsem daleko od cíle, ne? Usoudili prostě, že už nemá smysl stezku značit. Jenže cesta se rozštěpí na dva proudy. Vyzkouším oba a oba po několika desítkách metrů končí. Co teď? Telefon je vybitý, mapu nemám, netuším, kde jsem. Naštěstí mě osvítí duch svatý, že se rozhodnu nekrosnout to lesem, ale vrátit se k poslední značce. To dá dost práce, vystoupám si pár desítek výškových metrů.

Už je opravdu téměř tma. Naštěstí mi bylo jasné, že mě tma může na dnešním výletě zastihnout, a tak jsem si vzala čelovku. Dorazím až k pastvině a zkusím to krosnout k lesu. Vím, že se musím držet vlevo (to jsem předtím opomenula, že). Mám štěstí. Na kraji lesa se chytnu turistické stezky a opatrně, ale opravdu opatrně, zahájím sestup tmavým lesem. Dá to zabrat, cesta je uzounká a téměř neviditelná, značení sporadické a na Ayran musím každou chvíli řvát, ať netáhne. Sestup tmou tmoucí trvá asi hodinu.

Po šesté jsem už na parkovišti v Puštalu a jsem ráda, že navzdory začínající panice jsem v lese dokázala zachovat chladnou hlavu a vyzkoušela si orientační schopnosti bez mapy. Ale zároveň je mi jasné, že takhle teda dál ne. Ve Slovinsku je krajina opravdu mnohem členitější a je mnohem snazší se ztratit. Turistické (ne)značení tomu napomáhá. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy ztratila v Čechách. Už to pár let bude. Takže příště zapojím všechny smysly k tomu, abych se neztratila ani tady ve Slovinsku. Také bych se už nemusela najít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *