Sobotní výšlap na Magdalenskou goru

V sobotu jsem intenzivně sbírala materiál pro svůj další článek. Velmi intenzivně. Mé kalhoty, špinavé na zadních partiích, jsou toho důkazem.

O víkendu bylo ve Slovinsku větrno a deštivo, a tak nebylo úplně šikovné jezdit někam daleko, už vůbec ne do hor na celodenní pochod. A tak jsem zamířila na několik minut vzdálenou Magdalenskou goru. Tento výrazný kopec, honosící se pravěkým hradištěm a mnohem mladším sličným kostelíkem, se vypíná nad obcí Šmarje- Sap, asi deset kilometrů jihovýchodně od Lublaně.

Magdalenska gora byla osídlena už v pravěku. Ve starší době železné zde vzniklo rozsáhlé dvoudílné hradiště opevněné mohutnou hradbou. A v nejbližším okolí se pohřbívalo. Nebyly to ledajaké hroby- byly to obrovské mohyly obsahující pohřby hned několika lidí. Čestné místo uprostřed mohyly obvykle zaujímal hrob pravěkého velmože, který byl pohřben v roubené komoře. Na poslední cestu ho doprovázela luxusní výbava- například v jedné z mohyl archeologové objevili nádhernou situlu s reliéfní výzdobou.

Hradiště i mohyly jsou zajímavé samy o sobě, neméně zajímavá je však i historie zdejších vykopávek. Hradiště bylo zkoumáno jen velmi sporadicky, veškerá pozornost se koncentrovala na obří mohyly. První vykopávky tu prováděl už v devatenáctém století Dragotin Dežman. Co je ovšem skutečně zajímavé, je to, že výzkum v letech 1905 až 1913 vedla žena- Marie vévodkyně Mecklenburg – Schwerin. Co je na tom zvláštního? No, počátkem dvacátého století to úplně normální nebylo, aby výzkum vedla žena, vědu obvykle dělali jen muži.

Během hodiny jsem obešla skoro všechny cedule naučné trasy a rozhodla se, že se ještě projdu. V mapě jsem si vyhlédla vrch Pugled, na nějž přes obce Mali a Veliki Lipoglav mířila značená turistická trasa. Malebná zvlněná slovinská krajina, hezké vesničky s hospodářskými usedlostmi a kostelíkem na vršku. Na vrchu Pugled jsem poseděla pod památníkem padlých partyzánů v bojích proti italským okupátorům a dívala se průsekem na panelová sídliště některého lublaňského předměstí.

Jak teď zpátky? Přece nepůjdu stejnou cestou zpět. To je trapné. Vymyslím okruh, no ne? Na druhé straně vrchu se do údolí spouští strmá stezka. Je značená, ale neustále se štěpí a kroutí lesem. Po několika krocích značenou stezku ztrácím, celou situaci konzultuji s mapou a usmyslím si, že půjdu vlevo, že se budu jakoby vracet a přitom stále klesat. Teď už tedy zcela vědomě dávám vale značené stezce, ponechávajíc ji kdesi po své pravici.

Jenže není vše vždycky tak, jak si člověk usmyslí. Stezka se neustále štěpí a neustále se zmenšuje. Nakonec už klesám lesem cesta necesta. Svah nabere spád. Jakousi strží sjíždím po zadku a dopadám na něco, co vypadá jako nora. Teda, nora to určitě je, jsou tu tři hluboké otvory a já jen doufám, že to nejsou větrací šachty medvědího brlohu. Jo, v lesích jižně od Lublaně je medvědů poměrně dost a sem tam se s ním někdo setká…

Nakonec jsem se dostala na dno rokle a pokračovala potokem. Poprvé mám možnost vyzkoušet své goretexové boty v extrémních podmínkách. Fungují, mám sucho, i když jsem několikrát šlápla do vody. No, nebudu to už natahovat. Ve zdraví jsme s Ayran došly na asfaltku pod vsí Šentpavel a po ní jsme si to zase vystoupaly zpátky na Magdalenskou goru.

Takže, co říci na závěr: Magdalenska gora je hezkým místem s prastarou historií, naučná stezka je zajímavá, byť bohužel jen ve slovinštině (osobně mi to nevadí, ale běžnému turistovi-cizinci, by to vadit mohlo). Její druhou vadou je to, že cesta mezi cedulemi není nijak značená a pohyb po stezce tak není bez problémů. A ještě jedna rada na závěr- kdo byste se snad tímto cestovním deníkem chtěli inspirovat a vyrazit z Magdalenské gory ještě na vrch Pugled, dobře si rozmyslete zpáteční cestu. Někdy je lepší se vrátit stejnou cestou a neriskovat. Teď to vím. Vím to, ale myslíte, že se poučím?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *