Babí léto v Krkonoších

V polovině září jsem se rozhodla, že si vyrazím na prodloužený víkend do Krkonoš, dokud je hezké počasí. Na pracovní prodloužený víkend. Napůl pracovat, napůl výletit.  A dobře jsem udělala. Počasí vyšlo krásné, ubytování bylo moc fajn, nebylo na co si stěžovat.

Rozhodovala jsem se, kam přesně vyrazím. Aby to bylo co nejblíž turistickým trasám, dalo se tam zaparkovat, nebylo to moc drahé a aby samozřejmě v ubytování mohl být pes. Volba padla na Pec pod Sněžkou, Ubytování Zmatlíková. A rozhodla jsem se správně. Pohodlný pokojík s vlastní koupelnou, k dispozici kuchyňka i celá zahrada rodinného domku. Příjemný pan a paní domácí a milí hosté, s nimiž jsem sem tam prohodila pár slov.

První večer po příjezdu jsem vyrazila na kratší procházku. Bylo šest hodin odpoledne, když jsem po neznačené cestě jsem vyrazila údolím Zeleného potoka, Zeleným dolem. Bylo hezky, teplo tak akorát, slunce se zvolna sklánělo k západu. Cesta vedoucí podél průzračně čistého potoka byla příjemná. Po dvou kilometrech se napojila na červenou turistickou, chvíli zvolna stoupala asfaltkou směrem na Jelení louky, než odbočila na prudce stoupající lesní stezku. Zhruba po hodině chůze jsem byla na Richtrových boudách. Slunce zapadalo, nikde nikdo, příjemný klid. Moje další cesta směřovala po červené do Modrého dolu a po asfaltce zpět do Pece. Vrátila jsem se za houstnoucího šera, za sebou asi osm kilometrů.

Druhý den jsem vyrazila na Sněžku. Rozhodla jsem se, že nepůjdu nejkratší možnou cestou, ale že okruh trochu natáhnu. Od ubytování jsem vyrazila po zelené turistické značce směrem k Chalupě na rozcestí. Nespornou výhodou vytipované trasy bylo to, že cesty měly co nejméně vést po asfaltu- asfalt není příjemný ani pro člověka, natož pro psa. Stezka zprudka stoupala lesem, nikde nikdo, klid. Les brzy vystřídala kosodřevina a nedlouho na to jsem už byla na hřebeni. Otevřená krajina měla narezlou barvu- to se lístky borůvčí zbarvovaly do červena. Přibylo turistů. Jako obvykle jsem musela neustále odpovídat na otázku „Co je to za rasu?“  a děkovat na pochvaly věnované mé modrooké australandě.

Minula jsem památník obětem hor a na oběd se zastavila v Luční boudě. Byla jsem zvědavá na jejich vlastní pivo. Nezklamalo. Ostatně pivo z malých lokálních pivovarů zklame málokdy. Další pozitivní bod byl ten, že v restauraci je možné sedět i se psem. Jenže pak přišla drobná komplikace- modrá turistická byla uzavřená a bylo nutné jít po žluté na polskou stranu a dále po červené do Obřího sedla. Na polské straně byla cesta dlážděná a nepříjemná na chůzi, navíc všude byly davy lidí. A pak už následoval výstup na Sněžku, trochu zkomplikovaný velkým množstvím lidí.

Vrchol Sněžky jsem dobyla mnohem později, než jsem si původně plánovala. Byly dvě hodiny odpoledne a za sebou jsem v tu dobu měla už pětihodinovou cestu, tedy včetně oběda. Na vrcholu nebyl důvod se příliš zdržovat. Trošku se zatáhlo, obzory byly zamžené a viditelnost nic moc. Rozhodla jsem se sestoupit po žluté turistické, přes Růžohorky. Sestup už byl rychlý a příjemný. Lidi opět zmizeli, všichni nejspíš jeli lanovkou. Na Růžohorkách jsem se stavila na svačinu. Sedla jsem si na zahrádku Děčínské boudy, kde jsem si dala chleba s domácím tvarohem a pivko. Utahaná Ayran hned usnula. Následoval strmý sestup po zelené až do Pece. Když jsem dorazila do ubytování, slunce už zapadalo. Výlet byl podstatně delší, než jsem plánovala. Podle mapy byla trasa dlouhá asi 20 kilometrů, telefon ale hlásil podstatně víc.

Druhý den jsem dopoledne pracovala. Na výlet jsem vyrazila až brzy po poledni. Z Pece jsem vystoupala po žluté až ke Kolínské boudě. Na oběd jsem však zašla do přilehlé chaty Krakonoš. Bylo příjemně, seděla jsem venku před chatou a vychutnávala si sluneční paprsky. Moje další cesta směřovala Na Černou horu. Došla jsem až na rozhlednu, na kterou jsem vystoupala i s Ayran. Psi tedy na rozhlednu mohou, a dokonce zadarmo. Jen sestup je pro pejsky trochu náročný – kovové pletivo je tlačí do pacek.

Cestu zpátky mi pokazila oprava stezky přes Černohorská rašeliniště. Měla jsem v úmyslu jít po žluté turistické do Velké Úpy, ale žlutá byla na kraji rašeliniště uzavřená. Můj pokus obejít to naučnou stezkou druhou stranou rašeliniště selhal. Nezbylo mi nic jiného než sestoupat po modré turistické, údolím Javořího potoka. Cesta bohužel vedla po asfaltce a sestup byl dlouhý. Z Velké Úpy jsem pak zamířila po modré zpátky do Pece, kam jsem dorazila již za šera. Trasa podle map.cz činí 16 km, telefon opět hlásil číslo vyšší.

Kratičká dovolená se mi povedla. S Ayran jsme zase jednou pořádně protáhly nohy a užily jsme si jedny z posledních hezkých dnů. Nespornou výhodou zároveň bylo, že v horách v září už není nijak velké vedro, což je na turistiku se psem optimální. Doufám, že se do Krkonoš zase brzy vrátím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *