Prodloužený víkend v Totes Gebirge

Přišlo léto a my jsme se začali rozmýšlet, co uděláme se začátkem prázdnin. Svátky sv. Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa jsme chtěli prožít aktivním způsobem. Prostě takový aktivní odpočinek, jak je naším dobrým zvykem. A přišlo dilema – vyrazit na vandr po českých zemích, například do Jeseníků, kde jsme nikdy nebyli, nebo jít za hlasem srdce a směřovat na jih od naší vlasti? Zvítězila druhá možnost. Jak jinak.

Pokud nejedeme zrovna na kola nebo mimo Evropskou unii, bereme s sebou naši pětiletou fenku australekého ovčáka Ayran. Výběr ubytování pak musí splňovat tato kritéria – musí akceptovat přítomnost psa, musí být levný, musí se tam dát zaparkovat a měl by mít ideální polohu pro plánované aktivity. Volba padla Ferienhof Kreilgut v Totes Gebirge. A vybrali jsme správně. Ale nepředbíhejme.

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili na jih, směr České Budějovice. Cesta byla náročná jako vždy, neboť, jak všichni víme, stav českých dálnic není zrovna uspokojivý. Naší první zastávkou se stal Gmunden na břehu jezera Traunsee. Zaparkovali jsme ve velkých podzemních garážích a zamířili po břehu jezera k zámku Ort. Vlastně jde o dva zámky – pobřežní Landschloss Ort a krásný renesanční Seeschloss, ležící na ostrově. S břehem ho spojuje pouze dlouhý dřevěný most.

Modrá průzračná voda jezera lákala ke koupání. Zamířili jsme proto dál k jihu, skrz Toscanapark, neboť mapa tvrdila, že v jižní části poloostrova jsou pláže. Část břehu lemovaly cedulky upozorňující na zákaz koupání – nikdo je však nerespektoval. Nakonec jsme se vykoupali poblíž ohrazeného areálu Strandbad. Pro pejskaře mám potěšující zprávu, že na tomto místě bylo možné se koupat i se psem. Nikdo nám nevynadal, nikdo se na nás nemračil.

Naše další cesta směřovala do Bad Ischlu. Zaparkovali jsme na rozsáhlém placeném parkovišti u Císařské vily, která samozřejmě neunikla naší pozornosti. Do interiérů vily se nesmí se psem, a tak jsme si koupili vstup pouze do parku. Vila je zvenku určitě hezká a nám to stačí.

Císařskou vilu věnovala arcivévodkyně Žofie Frederika svému synovi Františku Josefovi I. jako svatební dar. Ten se zde zasnoubil se svou pozdější ženou Alžbětou Bavorskou, známou jako Sissi. Císařský manželský pár tu pak pobýval v letních měsících téměř každý rok. Novoklasicistní vilu ve tvaru písmene E obklopuje rozsáhlý anglický park, v němž roste mnoho zajímavých rostlin. My jsme například potkali jedovaté vraní oko.

Podvečer jsme zamířili přes Bad Aussee a Liezen směrem na Rossleithen, kde jsme měli rezervované ubytování v již výše zmíněném penzionu. Přišla příšerná bouřka, stěrače nestíhaly brát vodu. K ubytování jsme tak dorazili za deště a za soumraku. Ferienhof Kreilgut je malý funkční statek, specializující se na produkci mléka. Leží v mírném svahu na úbočí alpských velikánů, uprostřed luk a romantických sadů. Uvítala nás sympatická mladá paní domácí. Pokoj byl prostorný a útulně zařízený, s vlastním umyvadlem. Jen toalety a koupelna byly společné pro celé patro, to znamená asi pro pět pokojů.

Celou noc pršelo a pršelo také v pátek ráno. Vstali jsme, vyšli na balkón s muškáty a rozhlédli se. Okolní kopce byly zahalené v mlhách, v chlévě bučely krávy, po dvoře pobíhalo kotě. Dopoledne jsem zůstali v pokoji a čekali jsme, jestli se počasí umoudří. Neumoudřilo se. Se silně zpruzelým psem jsme vyrazili aspoň na odpolední procházku. Nakonec z toho byla patnáctikilometrová procházka. Od statku jsme zamířili nahoru do kopce, směrem na horu Klammberg. Přímo na vrchol jsme však nedošli a po turistické stezce jsme sešli dolů do údolí říčky Pieβling. Turistická stezka nás dovedla k mohutnému vodopádu. Po stezce jsme pokračovali směrem na Gleinkersee. Romantické lesní jezero s průzračnou vodou jsme si obešli a zamířili nejkratší cestou zpět na Rossleithen. Stavili jsme se v restauraci Gasthof zum Sengsschmied. Číšník byl milý a nechal nás uvnitř i se psem. Lesní zkratkou jsme pak do kopce vylezli zpátky k našemu statku, kde jsme strávili příjemný večer.

V sobotu nás čekal hlavní výstup na nejvyšší horu Totes Gebirge, Warscheneck (2388 m n. m.). Podle předpovědi se počasí mělo umoudřit, ale stejně jsme vstávali do deštivého rána. Vyrazili jsme v sedm ráno. Vystoupali jsme nad statek a napojili se na turistickou stezku, která slibovala, že výstup bude trvat asi pět hodin. Značená byla modře, tedy jako nenáročná. Před námi bylo převýšení asi 1600 metrů. Stoupali jsme cestou k jezeru Windhagersee a stále hustě pršelo. Pozvolné stoupání vystřídal prudký výstup k Zellerhütte. Na směrovce najednou nebyl modrý puntík, ale puntík červený, značící vyšší obtížnost výstupu. To je teda zrada, dole byl výstup značen modře. Hlavně aby nikde nebyly žebříky…

Les začal měnit charakter. Smíšené porosty vystřídaly modříny s podrostem z rozkvetlých devětsilů a pomalu přestávalo pršet. Nad námi se však stále honily mlhy a pouze sem tam vykoukla modrá obloha. Výstup začal být náročný. Modříny vyměnily kosodřeviny a po nich nastoupily holé kamenité pláně. Už nepršelo. Bylo však chladno a v mlze nebylo nic vidět. Potkali jsme kamzíky a Ayran hned ožila. Samozřejmě je chtěla honit a vypadala, že neví, co s přebytečnou energií. Cloumala vodítkem a vypadala spokojeně. Dorazili jsme k rozcestí a začala závěrečná etapa výstupu. Foukal silný vítr a mlhy se honily sem a tam. Na svazích místy ležel sníh.

Konečně vrchol s obřím křížem a vrcholovou knihou! Navzdory zimě se rozhodneme, že tu poobědváme. Výstup trval poněkud déle, asi šest hodin, je jedna odpoledne a máme hlad. A poprvé za celou cestu potkáváme lidi, kteří se jako přízraky vynořují z mlhy z nepřístupného jižního svahu. Mlhy se protrhávají a pod námi se zjeví fantastické výhledy. Každou chvíli se objeví něco jiného, jak se mlha přelévá. To člověku vrátí ztracenou energii!

Po pauze jdeme dál. Rozhodneme se, že nesestoupíme stejnou cestou, ale že budeme pokračovat po hřebeni, přes vrcholy Toter Mann a Rote Wand směrem k chatě Dümlerhütte. Sestup je značen červeně, je však mnohem náročnější než výstup po severní straně hory. Ayran pouštím na volno, aby si se skalními schody poradila sama a nepletla se nám pod nohy s vodítkem. Konečně je hezky, slunce svítí, oteplilo se a můžeme se kochat výhledy do údolí i na okolní hory. Když dorazíme k Dümmlerhütte, začíná být vlastně už docela pozdě. Slunce se zvolna sklání k západu a na terase chaty se motají lidé, kteří tu zjevně budou spát. Děcka tu capkají v ponožkách, lidé si užívají posledního sluníčka a zřejmě se připravují na zítřejší hlavní výstup. Dáme si pivo a klobásy a asi jako jediní se chystáme na další sestup.

Míříme k rozcestí Tommlealm a dále vlevo, dolů do údolí říčky Prieβling, kde jsme už byli včera. A stejně jako včera stavíme v hospůdce v Rossleithenu. Seznámíme se s lidmi u vedlejšího stolu, kteří (stejně jako všichni) obdivují naši australandu a její modré oči. Za tmy vyrážíme ke statku, tentokrát nikoliv lesní zkratkou, ale po silnici. Na zšeřelé pastvině se pasou krávy. Ayran začne štěkat a kráva, či snad býk, vypadá bojovně a řítí se k ohrazení. Dramatický okamžik. To už ale vedle nás staví auto – jsou to naši přátelé z hospody – a odvezou nás až ke statku. Jsme unavení a těšíme se na zasloužený spánek, podle telefonu jsme ušli cca 25 kilometrů s převýšením 1600 m nahoru a  1600 m dolů.

Druhý den je neděle, a tudíž čas na odjezd, ale nám se tak úplně z hor nechce. Na výstup už ale není čas a ani energie. A tak si po ránu vygooglíme vhodnou nenáročnou trasu podél řeky Steyr. Rozloučíme se a míříme k severu, do vesnice Molln. Parkujeme u restaurace poblíž mostu a po turistické stezce míříme k Rinnende Mauer, aniž bychom věděli, co to vlastně je. Stezka je hezká, vede podél rychle tekoucí modré řeky, potkáváme rafty, turisty, a nakonec i potápěče. V cíli nás čeká skalní stěna s vodopádem a už se vracíme zpět. Je odpoledne a dosud jsme nic nejedli. V Mollnu se proto stavíme na oběd v restauraci Klausner- porce řízku s hranolkami je fakt obrovská- a pak si ještě dáme kafíčko v nedaleké cukrárně. Do obou podniků smí samozřejmě i psi.

A pak už nezbývá než odjet. Cesta je dlouhá, ale uběhne poměrně rychle. Na závěr je možné říct, že navštívenou oblast mohu jen a jen doporučit. Není příliš daleko od českých hranic a nabízí nejrůznější možnosti sportovního vyžití. Cestujete – li se psem, můžete se těšit na milé chování- psi jsou všude vítáni. Ale to je asi obecný znak Rakouska. Nám se pobyt v Totes Gebirge líbil, navzdory špatnému počasí, a tak nyní doufám, že můj článek Vám poslouží jako dobrý tip na prodloužený víkend.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *