Po stopách raně středověkého Srbska

Přišel čas dovolených a my jsme se rozhodli vyrazit na Balkán. Lákalo nás především jihozápadní Srbsko, kraj nepoznaný a českými turisty nenavštěvovaný. Oblast, která v raném středověku tvořila srdce raně středověkého srbského státu a zároveň oblast, která dlouho zůstávala v osmanských rukách. Země pravoslavných klášterů i muslimských mešit. Oblast chudá i bohatá zároveň. Pevný plán cesty nebyl předem stanoven, vše se plánovalo za pochodu. Když jsme opouštěli republiku, měli jsme jen určité povědomí o tom, co chceme vidět. Kam se nakonec dostaneme, jsme opravdu nečekali.

První den

V sobotu 28. 7. 2018 jsme v půl osmé ráno vyrazili směr Brno a dál na Bratislavu a Budapešť. Celý den nás provázely kolony, vše bylo rozkopané a hlavně- v některých spolkových zemích Německa právě začaly prázdniny. Všichni jedou k jihu! Na obchvatu Budapešti se složení espézetek mění- mizí česká auta, dále na Bělehrad pokračují téměř výhradně auta z Německa, ovšem s gastarbeitery. Na maďarsko- srbské hranici stojíme dvě hodiny. Lidé se procházejí kolem aut, kouří, povídají si a sledují hrající si děti.  Totálně vyčerpaní pak stavíme na nejbližší benzínce na srbské straně- na rozdíl od těch maďarských je tu čisto a záchody jsou zadarmo.

Před jedenáctou hodinou večerní přijíždíme do vesnice Čerevič blízko Nového Sadu, kde máme rezervované ubytování. Za sebou máme 805 km. Po úzkých silničkách dvakrát obkroužíme vesnici, než potkáme dvě babičky a zeptáme se jich na cestu. Potemnělý dům vypadá prázdně. Vstoupíme na dvůr. Proti nám se přiloudá malý pes. Ztuhli jsme nejistotou, co pes udělá. Je to dobré, pes se mazlí. „Jdeme se podívat po vsi“, říkám při odchodu panu domácímu. „Tady není nic k vidění“, odvětí Zoran, ale my stejně jdeme. Dole ve vsi je hospoda narvaná mladými lidmi. Srbsko právě vyhrálo mistrovství světa ve vodním pólu. Do ulice nahlas vyhrávají místní hity. Dáme si pivo Jelen, posedíme a jdeme spát.

Druhý den

Brzy ráno nás probudí bečení ovcí a štěkot psů. Spíme přece jen na statku, že. Sejdeme dolů a zdravíme se se Zoranem, který nám hned nabízí rakiji. Já odmítám s tím, že budu řídit. Snídaně je královská- opečený chléb, domácí rajčata, kajmak, nakrájená klobáska a hlavně „domača kafa“- vynikající káva uvařená v džezvě. Jsme spokojení, co víc si přát.

Naše další cesta vede do pohoří Fruška Gora. Cestou se stavíme v monastýru Rakovac. Po serpentinách vyjedeme na hřeben a parkujeme na přilehlém parkovišti. Všude je spousta lidí- posedávají u stolků, grilují, baví se. Na vyhlídce se rozhlédneme do kraje. Před námi se otevírají roviny kolem Dunaje. Je horko a chceme se osvěžit. Mapa nám prozradí, že kousek od nás, v lese, je restaurace. Dáme si pivo a pozorujeme lidi okolo sebe. Slunečnou neděli všichni rádi využijí k výletu do zalesněného pohoří. Pokračujeme dál. Sjedeme serpentiny a již stavíme pod zříceninou středověkého hradu. Informační tabule hlásá, že se jedná o pozůstatky uherského hradu, poprvé zmíněného v roce 1315.

Po prohlídce hradu nás čeká dlouhý přesun- další ubytování máme rezervované až v jihosrbském Novém Pazaru. Jsme zvědaví, protože město Novi Pazar je známé svým orientálním charakterem, neboť dlouho bylo pod osmanskou nadvládou. Cestou nás však ještě čeká starodávný klášter Studenica. Pravoslavné kláštery mají tajemnou atmosféru a Studenica není výjimkou. Klášter založil na konci 12. století Štěpán Nemanja, který je zde také pochován. Hlavní klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie zdobí nádherné fresky z 13. a 16. století. Ochotný pan průvodce se mnou zapřádá rozhovor a ukazuje mi, kde je pochován Štěpán Nemanja a kde jeho syn Štěpán I. Prvověnčaný- první srbský král. Navštívíme i druhý kostelík s nádherně zachovalými freskami ze 14. století a míříme k místní restauraci na kafe. Nad klášterem se honí mraky a vypadá to na bouřku. Je pozdě, rychle se smráká, jsme totiž na druhém konci našeho časového pásma, a tak odjíždíme co nejdříve. Do Nového Pazaru dorazíme za soumraku.

Ubytujeme se, dáme si rychlou sprchu a míříme do ulic. Máme hlad a žízeň, těšíme se na pivo. Jenže to má háček- město je většinově muslimské, drtivou většinu obyvatelstva tu tvoří takzvaní Bosňáci, slovansky hovořící muslimské obyvatelstvo. Opět zažíváme situaci, kterou známe z loňského roku z Bosny- ulice lemují buď restaurace, kde si dáte jídlo, ale bez piva, nebo bary, kde vám sice pivo nalejí, ale kde se nenajíte. Škálu podniků pak doplňují všudypřítomné kavárny. Po asi hodinovém hledání vhodného podniku večeříme čevapy ve fastfoodu a bez piva, co se dá dělat.

Třetí den

Je ráno a prší. K snídani stylově vyhrává z rádia legendární jugoslávská kapela Bijelo Dugme. Pobalíme se, naházíme věci do auta a míříme do místního muzea. Spodní patro starobylé vily balkánského typu je věnované archeologii a historii, vrchní patro tvoří interiéry muslimského domu 19. století. Během hodiny jsme z muzea venku a procházíme městem. Mezitím přestalo pršet a je zase dusno. Navštívíme pozůstatky pevnosti, obhlédneme mešity, romantické uličky i staré muslimské lázně. Čeká nás ještě nabitý program, takže nemůžeme ve městě příliš otálet.

A začíná to pravé balkánské dobrodružství. Nevíte co? No přece jízda autem po městě! V ulicích je neuvěřitelný chaos. Nikdo nerespektuje dopravní značky, všichni na sebe troubí, do toho se motají lidé. Na křižovatce mám teoreticky přednost. Teoreticky. Auta kolem značek STOP plynule projíždějí a jediný, kdo stojí a dává přednost, jsem já. Tak to teda ne. S vervou se pouštím do divokého provozu a přistihnu se, že mě to začíná bavit… teda, asi by mě to bavilo, kdybych měla staré auto a tolik se o něj nebála.

Naše cesta vede jen kousek za město. Míříme ke kostelu svatého Petra, údajně nejstaršímu stojícímu kostelu v Srbsku. Romanticky vyhlížející kostelík stojí na pahorku uprostřed starobylých kamenných křížů. Je to stavba centrálního půdorysu s kopulí, uvnitř zdobená freskami, z nichž některé se dají datovat již do 9. a 10. století. Vítá nás upovídaný pan průvodce a nám spolu se dvěma dalšími lidmi kostel nadšeně ukazuje. Chce znát naše jména. Podotýkám, že celá konverzace probíhá v srbštině (v mém případě v pokusu o srbštinu), a tak zažíváme další zábavnou historku. Pán se ptá přítele: „Jak se jmenuješ ty, co nerozumíš srbsky?“ Přítel se snaží říct, že „trochu rozumí“ a pán si odpověď ihned vyloží po svém „Těší mě, Trocho, rád tě poznávám“. Vyprsknu smíchy a musím vysvětlit, jak se věci doopravdy mají.

Vycházíme z kostela a opět se nad námi stahují mračna. Míříme autem o pár kilometrů dál do kopce, ke klášteru Djurdjevi stupovi. Tento pravoslavný klášter vznikl koncem 12. století, v 17. století byl opuštěn a zůstal v ruinách, a teprve dnes je postupně opravován. Nikdo tu není. Blíží se bouřka, hřmí a sotva vejdeme do kostela, začne prudký déšť. Brzy je však po bouřce a my se vracíme k autu. Jeden zatoulaný blesk provázený ďábelským rachotem udeří do louky sotva sto metrů od nás. Na nic nečekáme, sedáme do auta a jedeme dál, k dalšímu klášteru.

Míříme na jih, musíme znova projet městem Novi Pazar a znovu si užíváme chaos balkánského města. Klášter Sopočani nás vítá sluncem a příjemnou atmosférou. Opět je tu minimum návštěvníků. Nikdo po nás nic nechce, všichni jsou milí a příjemní. To je ostatně společný jmenovatel srbských pravoslavných monastýrů- kláštery nejsou ničeny masovou turistikou, nevybírá se tu vstupné, všichni se k nám chovají mile a nevtíravě. Člověk si tak může vychutnat skutečného genia loci, uvědomit si duchovní rozměr místa.

Poslední důležitou zastávkou v novopazarské oblasti je pro nás hrad Stari Ras, ležící vysoko na skále nad soutokem dvou toků. Míjíme restauraci a zvolna stoupáme kamenitou stezkou. V dálce opět hřmí. Hrad není daleko od parkoviště, ukazatele hlásí sotva kilometr, výstup je ale přece jen zdlouhavý. Nahoru se dostaneme ve chvíli, kdy už nad Novim Pazarem prší. Obdivujeme ruiny opevnění kdysi mocného hradu. Místo bylo využívané od pravěku, pevnost zde vybudovali již Římané. Ve 12. století se hrad Ras stal kulturním i politickým centrem státu Raška, raně středověkého předchůdce Srbska. Pevnost ztratila na významu v 17. století a centrem oblasti se stal nově založený Novi Pazar.

Spěcháme, abychom byli dole co nejdříve. Při sestupu potkáváme skupinku mladíků, kteří teprve míří nahoru a ptají se nás, jestli je hrad ještě daleko. Ne, není daleko, ale měli byste si pospíšit, říkám si v duchu a nechápu, jak někdo může lézt nahoru ve chvíli, kdy se blíží bouře. Začne pršet přesně ve chvíli, kdy dobíháme k restauraci. Objednáváme kávu a díváme se na proudy vody za prosklenými stěnami restaurace. Nedlouho nato přicházejí i totálně promoklí mladíci.

Čeká nás cesta na Kosovo. Jsme zvědaví a nervózní zároveň, protože tato země je opředena tolika mýty a historkami, že to všechno snad ani nemůže být pravda. Cesta je dlouhá, provoz hustý, ale to jen do chvíle, kdy na křižovatce zabočíme proti Kosovu. Na poslední benzínce tankujeme plnou nádrž a já kupuji děsně předražené kafe za sto dinárů. Hraniční přechod je poloprázdný. Zastavuji u okénka kosovské pohraniční kontroly, zdravím srbsky, ale dostanu odpověď v angličtině. Co dělat, přecházím tedy do angličtiny. Musíme koupit potvrzení o pojištění, neboť evropská zelená karta v Kosovu neplatí. Čekáme, až znuděně vyhlížející slečna naťuká do formuláře údaje o autu. Samozřejmě s chybami. Mezitím obhlížíme situaci na hraničním přechodu. Přes hranici projede jedno jediné auto, vládne tu přátelská atmosféra, srbský a kosovský celník se na uvítanou objímají. Dostaneme potvrzení, platíme 15 euro a můžeme jet.

Smráká se a naše cesta naštěstí už není dlouhá. Máme rezervovaný pokoj ve vsi Zubin Potok, v srbské enklávě, jak je vidět na první pohled. Vlají tu srbské vlajky a auta jezdí bez SPZ, snad na protest proti kosovským úřadům. Hotel má tu výhodu, že jeho součástí je i výčep. Chlapi tu sledují sportovní kanál a popíjejí, my však nejdřív vyrážíme do ulic. Ne však na dlouho. Překvapí nás téměř absolutní tma, než si uvědomíme, že ve vesnici vypnuli pouliční osvětlení. Večeři nakoupíme v místní samoobsluze (nutno poznamenat, že srbské obchody fungují skvěle- mají otevřeno dlouho do večera a jsou na každém rohu- doslova) a vracíme se do hotelu. Po večeři si v baru dáme rakiji- místní pálenku, a číšník nás následně zve na pivo na účet podniku. Tomu se nedá odolat.

Čtvrtý den

Čeká nás den v Kosovu. Vstáváme brzy, tak abychom všechno stihli.  Po rychlé snídani vyrážíme do centra Zubin Potoku. Je to obyčejná srbská vesnice se srbskými obchody a srbským zbožím, akorát je všechno tak nějak rozbitější než v Srbsku. Míříme dále k jihu, do Kosovské Mitrovice. Čím víc se blížíme, tím víc přibývají mešity a názvy obcí v cyrilici jsou přeškrtané. Inu, albánská většina. Vítá nás jižní část Kosovské Mitrovice. Je tu chaos, město působí rozbitým a chudým dojmem, všude však vlají albánské vlajky. Albánské, nikoliv kosovské, nutno podotknout. Zaparkujeme u velkého supermarketu. Zajímá nás především severní srbská část města, a tak míříme k mostu, který obě části města- albánskou a srbskou- spojuje. Na mostě vlají albánské vlajky. Jsou však potrhané a vlají tu už asi dlouho, aniž by o ně někdo zvlášť pečoval. Sotva vstoupíme na srbský břeh, pouliční výzdoba se mění. Vlají tu srbské, ale i ruské vlajky, platí se v dinárech, na ulicích je slyšet jen a jen srbština. Zamíříme k velkému památníku obětem druhé světové války. Starý pán, jehož tam potkáváme, si povzdechne, že je památník v katastrofálním stavu a že je to ostuda. Pokrčím rameny a neodpovídám. Tady je toho v katastrofálním stavu víc, nejen památník. Velký pravoslavný kostel, který se tyčí nad městem pár metrů níže pod památníkem, ale září novotou. Tady se tedy nešetřilo. Rozhlížíme se po celé aglomeraci, v jižní části města se jako svíce bělají minarety. Zatímco se kocháme výhledem, nad hlavou nám krouží vrtulník mírových sil KFOR. Na příslušníky mírových sil pak ve městě narazíme ještě mnohokrát.

Albánská část města co do ruchu nezaostává za tou srbskou. Centrum města je opravené z evropských peněz, všude je nespočet kaváren, které i v pracovní den praskají ve švech. Na ulicích vlají albánské a dokonce i kosovské vlajky. Centrem se zvolna vracíme k parkovišti. Náhle můj pohled upoutá pravoslavný chrám v oploceném areálu. Vršek plotu zdobí ostnatý drát. Je mi jasné, že kostel je hlídaný, a to, jak jinak, vzbudí mou zvědavost. Prokličkujeme mezi auty na druhou stranu ulice a bereme za kliku. Je otevřeno. Míříme ke kostelní stavbě a z buňky vychází policista. Zkouší to albánsky, ale pak pochopí, že jsme cizinci. Špatnou angličtinou prohlásí, že kostel je zamčený, že se tedy můžeme podívat zvenku, ale musíme mu dát své pasy ke kontrole. Nebráníme se.

Míříme do jádra země, směrem na Prištinu. Naším cílem je památník bitvy na Kosově poli. V červnu roku 1389 se zde utkalo srbské vojsko s osmanským, a ačkoliv byl výsledek bitvy nerozhodný, umožnil postup Osmanů na Balkán. Srby je bitva vnímána jako národní tragédie, neboť de facto došlo k likvidaci jejich středověkého státu. Cesta k památníku není od silnice nijak značená a musím dodat, že bez navigace od map.cz bychom cestu těžko hledali. Parkujeme na rozbitém plácku a míříme k památníku, jímž je vysoká pseudohistorická věž. Celý areál je, samozřejmě, obehnaný ostnatým drátem a hlídá jej policie. Při vstupu si vyžádá naše pasy s tím, že nám je vrátí při odchodu. Areál je zanedbaný, dlažbou prorůstá tráva a nikde nikdo. Zkrátka- zašlá sláva jednoho slavného místa. Vystoupáme ponurým a tmavým vnitřkem věže po kamenných schodech na samý vrchol. Je tu báječný výhled na okolní plochou krajinu i vzdálené hory, ale protože se blíží bouřka, moc dlouho tu nezůstaneme a běžíme zase rychle dolů. Bouřek už máme plné zuby.

V šíleném provozu objíždíme Prištinu a míříme ke klášteru Gračanica. Prší, hustě a intenzivně. Klášter překvapivě nehlídá policie a je tu klid a mír. Sestry pod otevřenou arkádou právě obědvají a po očku nás sledují. Než zamíříme k nejbližší restauraci proti klášternímu areálu, je potřeba si vybrat peníze, neboť už nemáme ani floka. Jaké je naše překvapení, když z bankomatu nelze vybrat eura (měna používaná v Kosovu, byť Kosovo není součástí EU), ale pouze srbské dináry. Tak jo, vždyť jsme v srbské enklávě.

Naše další cesta míří k pozůstatkům římského města Ulpiana. Při vchodu do areálu nás vítá německy hovořící pán a dává nám do ruky průvodce po lokalitě. Ne, nic se tu neplatí, první překvapivá informace. Překvapení však nekončí. Vítá nás dokonale opečovávaný areál se stručnými informačními cedulemi a vzorně posekaným trávníkem. Návštěvníků tu mnoho není, ale zato tu pobíhá skupina lidí, seká už tak dokonale posekaný trávník a ze zdiv odstraňuje neviditelné nečistoty. Takovou péči o archeologickou lokalitu člověk jen tak nevidí. Upřímně- mám z toho smíšené pocity. Obhlédneme pohřební areál, zdivo městské brány i základy raně křesťanské baziliky a míříme dál. Nad Prištinou už to zase bouří.

Čeká nás dlouhý přejezd do Černé Hory. Po nové dálnici, která je zadarmo, to příjemně sviští až na albánské hranice, kde nás vítá skupina mladých lidí. S americkými úsměvy tu rozdávají letáčky a bezvadnou angličtinou se nás ptají, zda jsme v Albánii poprvé. Mám sto chutí říct, že také naposled, budou-li ještě chvíli otravovat. Přechod hranice proběhne rychle a bez komplikací. Silnice pro motorová vozidla na albánské straně má citelně horší kvalitu. Rychlost je nutno přizpůsobit stavu vozovky, neboť místy hrozí protržení pneumatiky. Snad na každém odpočívadle stojí policejní vůz. Jeden nás dokonce zastaví. Hlídka je složená ze dvou policistů- albánského a k našemu překvapení také srbsky hovořícího kosovského. Snaží se mi srbsky (neboť albánsky zcela zjevně neumím) říct, ať sleduji značky u silnice, a já vlastně vůbec nechápu, proč mě stavěli. Asi jen tak, aby se nenudili. Krajina kolem dálnice ubíhá, z obou stran se zdvíhají vyprahlé hory a co chvíli se před námi otevřou úchvatné výhledy. Kromě krajiny poutají naši pozornost i jiné zajímavosti- třeba lidé, kteří po dálnici kráčejí v odstavném pruhu.

Po dlouhém pobytu na albánsko- černohorské hranici, kde poprvé za celou naši cestu opět zahlédneme české espézetky, naše úmorná cesta končí v přímořském městečku Ulcinj. Zaparkovat a najít hotel není žádná sranda. Město je nadupané auty a jako pokaždé nikdo nerespektuje elementární pravidla silničního provozu. Parkujeme na jakémsi parkovišti za 4 eura na 24 hodin a ochotný mrňavý hlídač parkoviště nás zavede k vile, v níž jsme si rezervovali pokoj. Upřímně netuším, jak bychom bez jeho pomoci hotel našli. Jak je v těchto krajích zvykem, jméno ubytování není nikde na domě napsané.

Po rychlé sprše míříme do města. Je asi jedenáct hodin večer a my jsme unavení a hladoví. Čeká nás náraz civilizace- ozářené letovisko plné lidí a s divokým nočním životem. V podniku na dohled pláže si dáme pivo a čevapy, trošku se projdeme a po půlnoci míříme zpět do hotelu. Máme dost.

Pátý den

Je středa, prostřední den našeho putování. Máme proto nárok na trochu odpočinku, a tak se rozhodneme strávit většinu dne u moře. Zůstáváme na Malé pláži uprostřed města. Je tu pěkně- malá písečná pláž je ze dvou stran sevřená pískovcovými útesy a je z ní výhled na otevřené moře. Co však ocením především, je to, že na rozdíl od chorvatských letovisek tu nikde není slyšet čeština. Pro Čechy je jih černohorského pobřeží už přece jen moc daleko. Koupají se tu jak Černohorci, tak Albánci, kteří v Ulcinji představují asi 60 % obyvatelstva. Odpoledne si projdeme malé městečko s pevností a už frčíme dál.

Naše další cesta směřuje na lokalitu Stari Bar. Stari Bar byl historickým předchůdcem města Bar. Město bylo jedním z důležitých center knížectví Duklja. Roku 1077 zde byl kníže Michal korunován prvním králem Duklji, ve 12. století tu neznámý mnich zvaný Dukljanin napsal svou známou kroniku Regnum Sclavorum. V 15. století město opevnili Benátčané, Stari Bar však přesto dobyli Osmané a drželi jej až do 19. století. Když byli po Berlínském kongresu donuceni k odchodu, nechali explodovat sklady střelného prachu a celé město tak zničili. Starému Baru se proto také říká „Město duchů“.

Za vstup do zničeného města se platí dvě eura a turistů je tu poměrně dost. Je horko k padnutí. Procházíme rozsáhlý areál, jehož některé části již začali opravovat. Musím říct, že k jeho škodě. Ty části města, které jsou dosud v původním stavu, romanticky porůstají popínavé rostliny, je tu příjemný chládek a město dýchá skutečně starobylou atmosférou. Opravené a dostavěné části areálu o tohle všechno přišly- po vykácení náletových dřevin i popínavek je tu horko, neboť kámen se rychle rozpálí. Bohužel, pokud Černohorci jednou opraví a dostaví celé město, lokalita ztratí svého genia loci. Vsadím se také, že za deset let se tu již bude vybírat dvojnásobné vstupné.

Míříme směrem na Sutomore. Na mysu Ratac leží pozůstatky benediktinského kláštera Panny Marie Ratacké, který vznikl v 11. století a později jej vypálili Turci. Areál je zanedbaný a není tu jediná informace o tom, že se nacházíte v klášteře. Jdeme se koupat na oblázkovou pláž s příjemně vyhlížejícím barem. Je už ale pozdě, rychle se stmívá, a tak míříme dál, ke Skadarskému jezeru.

Mezitím je už úplná tma. Sjíždíme na letovisko Virpazar, ale naše cesta vede dál, do vsi Godinje, kde jsme si zarezervovali pokoj. Silnice je pořádně úzká a křivolaká, pod námi v temnotě končí srázy. Jedu pomalu a opatrně. Zaparkujeme na plácku na okraji vsi a sháníme ubytování. Není to jednoduché. Nikde nikdo. Jen náhodou najdeme pána, který po velmi dlouhém dohadování sežene svého strýce, u něhož jsme si zarezervovali pokoj. Bydlíme u něj doma, to jsme tedy nečekali! Malý kamrlík bez internetu, horko, sdílená koupelna s pánem a jeho ženou. Restaurace? Kdepak, tady nic není. Pak věřte mapám! No, nic, najíme se z vlastních zdrojů.

Jdeme se projít, směrem k jezeru, na stránkách ubytování bylo napsané, že se apartmány nacházejí deset minut chůze od pláže. Cesta k pláži je skutečně „zábavná“. Je tma, asfaltka se brzy mění na polní cestu a vine se jakýmsi lesním porostem směrem k vodě. Rozsvěcíme baterky. Následně potkáme tak obrovskou ropuchu, jako jsme ještě nikdy neviděli. Dorazíme k vodě a nevíme, jestli se máme smát nebo brečet. Ona „pláž“ je asi pět metrů dlouhá, kotví na ní rybářské loďky a z obou stran je obehnaná rákosím. Když chci vylézt na molo, lehce přišlápnu žábu. Žab je tu tedy opravdu hodně, ke koupání to není. Přírodovědec by to tu ocenil, ale já nadšená nejsem. Cestou zpátky už poměrně dost spěcháme, přeskakujeme sarančata a těšíme se na zasloužený spánek. Musíme si přiznat, že toto ubytování se nám teda nepovedlo!

Šestý den

Další den co nejrychleji vyrážíme směr Podgorica. Cestou se stavíme ještě na vyhlídce u Skadarského jezera, kde se nám otravní prodavači snaží vnutit vyhlídkovou plavbu lodí. Ne, děkujeme. Doprava v Podgorici, hlavním městě Černé Hory, je překvapivě klidná. Vůbec to tu nepřipomíná balkánská města s divokým provozem. I ve městě je klid. Podgorica je moderní město, neboť byla téměř úplně zničena za druhé světové války a po válce vystavěna od znova. Po návštěvě městského muzea míříme do jediné zachovalé čtvrti města zvané Stara Varoš. Poblíž muslimské hodinové věže obědváme v příjemné starobyle vyhlížející restauraci, a pak míříme kolem mešity z 15. století směrem k pozůstatkům pevnosti Depedogen na soutoku vyschlé říčky Ribnice s řekou Morača. U oblázkové pláže je bar, na pláži se povaluje několik místních a v průzračně modré vodě řeky Morači dovádějí místní puberťáci. Tomu prostě nejde odolat! Jdeme se koupat!

Naše další cesta směřuje na archeologickou lokalitu Duklja. Ruiny římského města na soutoku řek Morača a Zeta jsou působivé. Před oploceným areálem je místo k parkování tak akorát pro jedno auto. Nikde nikdo, dusno, a jen v dálce nad horami duní hromy. Opět se blíží bouřka, jako pokaždé, když jsme někde na lokalitě. Stručné a přehledné informační tabulky nás provádějí zaniklým městem. Je tu velké forum, tedy náměstí, s antickou bazilikou, dále malé a velké městské lázně, a také pozůstatky římského pohanského chrámu. Město bylo opevněno mohutným opevněním, jehož ruiny je možno pozorovat mimo oplocený areál. V boudě kousek od hradeb nás vítá starší muž a na náš dotaz, zda je tu muzeum, odpovídá, že nikoliv, toto je pouze archeologická základna, všechny exponáty jsou v Podgorici v muzeu. No, tam jsme byli, a něco jsme už viděli, i když toho mnoho nebylo.

Míříme na severozápad, směrem na Nikšič, kde máme zarezervované ubytování. Ještě předtím se však zastavíme v monastýru Ostrog. Křivolaká silnice se vine úbočím hor nad hlubokým a širokým údolím. Stavíme se na kafe v restauračce s nádherným výhledem z terasy, a pak již míříme ke klášteru. Dojedeme na jedno z nejvýše položených parkovišť a dále už musíme pěšky. Opět přichází bouřka. Vítá nás do skály vytesaný klášterní areál, který v 17. století založil svatý Vasilij Ostroški, jenž je v klášteře také pochován. V areálu kláštera se pohybuje pestrá směska lidí- mniši, poutníci, ženy se zahalenými vlasy i turisté s krosnami. Přehazuji si šátek přes hlavu a snažím se v těch davech vypadat aspoň trochu nenápadně. Příčí se mi být na první pohled odhalena jako turistka. Jdeme s davem do nitra kláštera. Hned v prvním svatostánku se mi však snaha o nenápadnost nepovede. Stojíme v jakési pomalu postupující frontě v do skály vytesaném kostelíku. Když jsem téměř na řadě, zjistím, na co se tu stojí fronta- pravoslavný duchovní stojí vedle zdobené rakve s lidskými ostatky a věřící nejdřív líbají kříž, který kněz drží v ruce, a následně i ostatky. Frontu v panice urychleně opouštím- kříž ani mrtvolu oblíbávat nehodlám. Klášter má však úžasnou atmosféru. Je tu krásný výhled do kraje, bouřka se mu nějakým zázrakem vyhnula a začíná zase svítit slunce. V krámku se suvenýry si koupíme červené víno z klášterní produkce a míříme dále do Nikšiče.

Naše denní dobrodružství však stále ještě nekončí. Chceme se vyhnout komplikacím s ubytováním a velmi pečlivě si poznamenáme adresu i polohu ubytování v mapě. Jenže- chybička se vloudila! Na booking.cz má ubytování špatnou lokalizaci a my tak hotel stejně nemůžeme najít. Prostě tu nikde není. Ptáme se nejdřív jedné staré babičky a zapřádáme rozhovor „Odkud jste?“ „Z Čech“ odpovídám neochotně „Aha, podle přízvuku jsem poznala, že nejsi odsud“ zní její odpověď. Babička mi udělala radost, když tvrdí, že mě jako cizinku odhalila jen podle přízvuku.

Jdu se zeptat do místního baru, kde posedává několik znuděných mužů, sledujících sport a ucucávajících pivo. Všichni ihned vyskočí a jdou nám radit. Za chvíli se kolem nás seskupí skupina, žhaví se telefony a rozjíždí se pořádná pátrací akce. Na ulici vzbuzujeme opravdovou pozornost, a tak se přidá několik kolemjdoucích mužů. Resumé zní: „Už vím, kde to je, mám za rohem auto, jeďte za mnou, dovedu vás tam“. Co naplat, jedeme za dodávkou, projedeme několik ulic a již stavíme u menšího rodinného domku. Loučíme se se zachráncem a vítáme se s paní domácí. Paní nám ukáže pokoj, který nás překvapí svou velikostí a vybavením. To je tedy rozdíl oproti předchozí noci, a za stejnou cenu! Paní nám hned nalévá limonádu a domácí rakiji z vinné révy, která nám roste nad hlavou. Pokecáme a vyrážíme do víru města.

Nikšič je příjemné město se širokými ulicemi, parky a dostatkem zeleně. Všude se procházejí lidé, ve stáncích prodávají popcorn a vařenou kukuřici. Široká ulice z obou stran lemovaná restauracemi a kavárnami nás dovede na nově zrekonstruované náměstí. Projdeme centrum a opět narážíme na starý dobrý problém- podniky buď vaří, ale nemají točené pivo, nebo mají pivo, ale nevaří. Musíme tedy opět přistoupit na kompromis, ve fastfoodu si dáme pizzu a naproti v pivnici točené Nikšičko.

Sedmý den

Po výborné snídani vyrážíme směr Bosna. Chceme navštívit národní park Sutjeska, což jsme loni během naší výpravy do Bosny nezvládli. Silnice vede nádhernou horskou krajinou a teploměr ukazuje příjemných 23 stupňů. Zastavíme se v Pivském klášteře a kouzelnou silnicí vysoko nad vodní nádrží na řece Pivě s mnoha tunely i tunýlky míříme k hranici. Přechod hranice tentokrát zabere spoustu času. Nedaleko celní budky na bosenské straně hranice stojí zapíchnutá cedulka „Pazi, mine“, tedy „Pozor, miny“. No, skvělé, miny přímo na hranicích. Silnice na bosenské straně je příšerná, asfalt je jen v jednom pruhu, naši stranu silnice tvoří jen udusaná hlína. Musíme jet opatrně.

Do centra národního parku Sutjeska, do Tjentiště, se dostaneme brzy po poledni. Dáme si oběd v restauraci a jdeme se podívat na velkolepý památník bitvy. Na jaře 1943 tu proběhla měsíc dlouhá bitva Tita a jeho partyzánů proti německým okupačním silám. Ačkoliv okupační vojka byla v obrovské přesile, partyzány se jim zlomit nepodařilo a bitva byla takovým začátkem konce okupace Jugoslávie. Památník i jeho okolí dnes chátrá. O zašlé slávě svědčí i architektonicky zajímavě řešená pamětní síň. Na zchátralé památce nyní pracují restaurátoři a paní nás tam pouští s tím, že tam smíme být jen chvilku a nesmíme fotit. Výzdoba je vskutku naturalistická a člověku z ní běží mráz po zádech. Ani mi nevadí, že tam smíme být jen chvilku.

Chceme se projít také trochu v přírodě a autem tak míříme k vytipované turistické stezce. Připozdívá se a je nám jasné, že žádný velký výšlap to nebude. Silnice podél řeky Sutjesky se klikatí a vysoko nad námi se tyčí ostré skály s charakteristickými borovicemi. A po stranách silnice se červenají cedulky „Pazi, mine“. Skvělé! Jak povzbuzující, když se chcete jít projít do lesa! Parkujeme na malém plácku, odkud skutečně směřuje turistická stezka směrem na nejvyšší horu Maglič. U silnice prodává pán med a další domácí produkty, a před námi parkují dvě auta s ostravskou espézetkou. Češi jsou zkrátka všude.

Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne. Opravdu nemáme moc času. Značená turistická stezka nejdřív vede po široké lesní cestě podél potoka, pak ale odbočí na úzkou pěšinu a prudce se zvedá úbočím. Výstup je náročný a trvá nám dvě a půl hodiny, než vylezeme na odlesněnou hřebenovku s výhledem na okolní hory. Nádhera, škoda, že tu nemůžeme být déle. Pokocháme se kouzelnými výhledy a míříme dolů. Zbývá nám asi hodina a půl do setmění. Sestup naštěstí jde rychleji a k autu se dostáváme tak akorát.

Za houstnoucího šera dorazíme k ubytování a vítá nás milý muž, který se raduje, že přijeli Češi, neboť ve vedlejším apartmánu už má ubytované Slováky. Dokonce na ně zaklepe, aby se s námi šli přivítat. Je to mladý pár, co sem přijel, aby vylezl na Maglič, ale počasí jim zatím nepřálo. Zapřádáme s nimi rozhovor a pan domácí se směje a říká nám, že Češi a Slováci se určitě vidí stejně tak rádi, jako oni rádi potkají své bývalé jugoslávské spoluobčany. Poznámku, že ještě před dvaceti lety si tu řezali krky, si radši nechám pro sebe.

Osmý den

Časně ráno opouštíme penzion a míříme zvolna k severu. V podstatě se už vracíme domů. Naše cesta vede okolo Sarajeva, kde jsme byli vloni, směrem na město Tuzla. Cesta je dlouhá, krajina různorodá a podél silnice jsou další tabulky upozorňující na miny. Na Tuzlu jsem skutečně zvědavá- je to město s převažujícím muslimským obyvatelstvem, a zároveň žádný známý turistický cíl. Doprava do centra je naprosto v pohodě, zaparkujeme jen pár kroků od náměstí. Nejdřív si skočíme do restaurace na oběd. K jídlu si poručíme točené Tuzlanské pivo z místního pivovaru. Ze zahrádky pizzerie máme parádní výhled na celé náměstí. Procházejí se tu lidé, hrají si děti. Chodí tu překvapivě málo zahalených žen. U známé kašny se fotí svatebčané, kdesi vyhrává cikánská dechová kapela. Město je opravené a příjemné, všude spousta kaváren a lidí, co si užívají slunečnou sobotu. Naše další kroky směřují na slaná Panonská jezera. Koupání je za babku a je skutečně příjemné. Opět nás ale tlačí čas. Vyrážíme k severu, neboť poslední noc na Balkáně máme strávit v srbském Novém Sadu.

Cesta je dlouhá a na hraničním přechodu do Srbska se zdržíme přes hodinu. Do Nového Sadu přijíždíme asi v půl jedenácté a jen co se ubytujeme, vyrážíme do centra. Ve městě je živo, v širokých ulicích je restaurace vedle restaurace. Dáme si pivo a ve fastfoodu klobásu. Je tu příjemně, ale v jednu ráno je opravdu čas jít spát. Zítra nás čeká 800 kilometrů.

Devátý den

Je ráno, pro snídani si skočíme do sámošky na rohu a je čas vydat se domů. Stavíme se ve velkém supermarketu na nákup. Chceme nakoupit pivo, víno, ajvar a další balkánské pochutiny. Kolem desáté ranní vyrážíme. Cesta hezky plyne až na hranici. V rozpáleném autě si na srbsko- maďarské hranici počkáme dvě a půl hodiny. Zatracené kontroly! Máme obrovský časový skluz, a tak jedeme jako o závod směr Čechy. Naštěstí nás žádné další hranice nečekají. Domů dorazíme kolem deváté večerní, unavení, ale spokojení.

Během devítidenní dovolené jsme najeli víc jak 3000 kilometrů, navštívili pět zemí a viděli nespočet zajímavých památek.

Co říci na závěr? Hoďte strach za hlavu a vydejte se na Balkán! Není to tak zlé. Nevěříte? Tak se o tom sami přesvědčte! Nebojte se neznámého a vyrazte za dobrodružstvím. Stojí to opravdu za to!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *