Z Břeclavi k Neziderskému jezeru a zpět

Přišel svátek svatého Václava a s ním prodloužený víkend. Čtyři dny volna! Rozhodli jsme se, že je využijeme k cyklistickému putování za vínem. Volba padla na Moravské pole, neboli Marchfeld, rovinatou krajinu u řeky Moravy. Mohutná řeka Morava se zde již mimo naše území pomalu, ale jistě blíží k Dunaji.

Zajistili jsme si místa pro kola v mezinárodním vlaku Praha- Budapešť a vydali se vstříc dobrodružství. Cesta byla náročná, vlak byl přervaný, protože nápad s prodlouženým víkendem měli snad všichni. Navíc jel s hodinovým zpožděním kvůli závadě na lokomotivě. Nevyšel nám ani nápad naobědvat se ve vlaku, neboť v jídelním voze nebylo ani jedno volné místo. Takže cesta o hladu.

Do Břeclavi jsme dorazili asi v půl druhé, na nic nečekali a ihned vyrazili směrem k slovenským hranicím. Cyklostezka opustila město a vinula se příjemným lužním lesem, až dorazila k první pamětihodnosti našeho putování- na hradiště Pohansko u Břeclavi. Toto přes 50 ha veliké hradiště se datuje do doby velkomoravské. Archeologický výzkum tu odkryl pozůstatky velmožského dvorce s kostelem a pohřebištěm, novinkou je také objev druhého kostelíka- rotundy.

Dobře značená cyklostezka nás dovedla až do Lanžhotu, kde jsme se konečně naobědvali. Dále ke slovenským hranicím, směrem na Kúty, jsme vyrazili po cyklotrase výrazně nižší kvality a s mnohem menším cyklistickým provozem. Přejeli jsme Moravu a ocitli se na Slovensku, kde jsme se napojili na cyklotrasu, která podél Moravy směřovala k Děvínu a dále na Bratislavu. Ta však byla ještě hodně daleko. Po nákupní zastávce v Moravském Svätém Jánu, mimochodem také archeologické lokalitě, jsme pokračovali po cyklostezce s poněkud rozbitým asfaltem, zvláštní, rovinatou a téměř neosídlenou krajinou, kolem ropných věží a prvorepublikových řopíků. Začalo se připozdívat a bylo nutné někde přespat. Nikdy nevyrážíme bez stanu, a tak jsme zakempili na louce pod protipovodňovým valem u Záhorské Vsi. V nohách jsme měli 70 km.

Ráno jsme se probudili časně. Přesněji, probudil nás traktor, který jel po hrázi. Rychle jsme vstali a zbourali stan. Na hrázi se objevil běžec se psem. Znepokojeně jsme ho sledovali, čekali jsme, že dostaneme vynadáno, že stanujeme a že se to nesmí. Běžec ale nevypadal, že by nám chtěl nadávat, naopak se vesele zeptal, jestli nás v noci neprobudil jelen. Naštěstí neprobudil.

Cesta na Devín utíkala příjemně. Minuli jsme Devínskou Novou Ves, s „Cyklomostem Slobody“, který připomíná Železnou oponu, a avarsko- slovanským pohřebištěm, které zde objevil český archeolog Jan Eisner. Romantický hrad se vypíná na strmé skále nad soutokem Moravy s Dunajem. Kola jsme nechali u parkoviště a nahoru se vypravili pěšky. Hrad je skutečně rozsáhlý a jsou z něj nádherné výhledy. Nás zaujala především výstava věnovaná pravěkým nálezům z Devína a okolí a na závěr jsme navštívili zlatý hřeb naší návštěvy- základy velkomoravského kostelíka- jednolodní stavby s „trojlístkem“ apsid na východní straně.

Bylo po poledni a naše cesta směřovala do již nedaleké Bratislavy, kde jsme měli v úmyslu se naobědvat. Paradoxně zrovna tady, už vlastně na území hlavního města, cyklostezka končila a bylo nutné jet po silnici. Všude sice byly výstražné cedulky „pozor cyklisti“ a předepsaná padesátka, ale rychlosti zjevně nikdo nedodržoval. Centrum Bratislavy mě zklamalo. Pamatovala jsem si příjemné historické centrum s hospůdkami, kde posedávali především místní obyvatelé, nyní však městem korzovaly obrovské skupiny turistů. Všechny hospody i restaurace byly „ryze slovenské“ s „tradiční slovenskou kuchyní“, ovšem na tuto skutečnost upozorňovaly pouze anglicky. Slovenština z ulic zmizela. Na oběd jsme si nechali zajít chuť a vyrazili na Bratislavský hrad. Ten naopak překvapil mile- už to nebyla budova s nevzhlednou, zčásti opadanou žlutavou omítkou, ale pěkně opravený areál. Nicméně pro cyklisty zcela nevhodný- v areálu hradu není jediný stojan na kola. Podívali jsme se k základům dalšího velkomoravského kostelíka a raději zamířili k rakouským hranicím.

Kvalita cyklotrasy se citelně zlepšila, jakmile jsme překročili hranice, a tak jsme si to velkou rychlostí hnali k Neziderskému jezeru. Bohužel čas byl proti nám a velmi rychle se stmívalo, přece jen byl konec září. Krásný teplý sluneční den se rychle změnil v studený podzimní večer. V Neusiedler am See jsme trošku šilhali po penzionech, ale nakonec jsme nenašli nic, co by nás zvlášť zaujalo, a tak jsme se vydali po břehu jezera dál k jihozápadu. Ve vesnici Jois jsme se zastavili na večeři. Obrovská porce řízku s hranolkami, dvě sklenky vína a teplo restaurace nám zlepšily náladu. Servírka byla milá, mluvila hochdeutsch a my byli nadšení, že jí krásně rozumíme. Při loučení se nás zeptala, odkud jsme, a tak prasklo, že servírka je Slovenka, co sem jezdí pracovat z Bratislavy. Tak proto ta srozumitelná němčina bez dialektu! Přenocovali jsme na odpočívadle u cyklostezky mezi vinicemi.

Sobotní ráno bylo jako malované. Jasná obloha bez mráčku, nad vinicemi vycházející slunce. Sbalili jsme stan a na vařiči vařili čaj k snídani. Už v osm ráno bylo na cyklostezce živo, sem tam chodili lidé, venčili psy, kontrolovali hrozny na vinicích. A všichni se usmívali, uctivě nás zdravili a občas přihodili žertík v místním nářečí, kterému jsme z velké části nerozuměli. Vyrazili jsme směrem na Breitenbrunn. Neziderské jezero má břehy obrostlé rákosím, a tak je jen málo míst, kde se dá dostat přímo k vodě. A takové výjimečné místo bylo právě u Breitenbrunnu.

Naše další cesta vedla směrem na Bruck an der Leitha. Nejdříve jsme jeli mezi vinicemi, trhali zapomenuté hrozny a kochali se výhledy na jezero. Pak zmizela cyklostezka a bylo nutné jet po silnici, která se prudce zvedala do pásma kopců. Cestou jsme míjeli různé blázny na silničácích, kteří kopec vyjeli nahoru, aby ho zase mohli sjet. Funění na těžkotonážním kole skrz hluboké listnaté lesy, podél hranice vojenského prostoru, však přineslo ovoce- čekal nás parádní sjezd do údolí na druhé straně hřebenu.

V Bruck an der Leitha jsme se podívali na říčku Litavu, která za časů habsburské monarchie oddělovala průmyslově vyspělé Předlitavsko od zaostalejšího Zalitavska, objeli náměstí a po cyklotrase pokračovali na Patronell- Carnuntum. Vinice zcela zmizely a nastoupila fádní krajina s větrníky. Ostrý vítr snižoval rychlost, stejně jako štěrkový povrch cyklostezky. Po obědě v příjemném bistru, kde jsme si dali bratwurst, tentokrát se sklenkou místního vína, jsme se vydali obdivovat krásy římského města.

Carnuntum bylo součástí severní hranice římské říše, tzv. limes romanus. Byl zde jak římský vojenský tábor- castrum i civilní město. Na začátku našeho letopočtu si zde císař Tiberius udělal základnu při tažení proti germánskému králi Marobudovi, během markomanských válek tu pobýval císař Marcus Aurelius. I když část města překrývá současné osídlení, přesto se tu dochovalo spoustu reliktů římských staveb, které dnes mohou návštěvníci obdivovat.

Vyrazili jsme po stezce na Marchegg- město založené naším Přemyslem Otakarem II., které však nikdy nenabylo původně zamýšlené podoby a významu. Dnes je to spíš větší vesnice, na hony vzdálená vzkvétajícímu městu. V Marcheggu nás přepadla tma. Nedalo se však dělat nic jiného, než jet dál, neboť před námi byla již jen neděle a kilometrů habaděj. Cesta navzdory velké zimě příjemně ubíhala, svítil měsíc, uháněli jsme Moravským polem a za zády nechávali panorama Malých Karpat i kopců u města Hainburg an der Donau. A opět jsme se dostali do vinařského kraje. Bohužel sklípky v osm večer už otevřené nebyly a hospody také jaksi chyběly. V devět večer už byla jízda na pováženou. Přespali jsme v altánu na nádherném místě uprostřed vinic s dalekým výhledem do kraje.

Byla neděle ráno a my pokračovali na sever k českým hranicím. Míjeli jsme vinice i sklípky, které byly opět bohužel zavřené. Téměř u českých hranic, v obci Rabensburg, jsme se stavili na oběd. Sluníčko příjemně hřálo, a tak jsme si sedli ven před hospodu. Popíjeli jsme víno a objednali si kachnu s knedlíkem a zelím. Lidé chodili kolem a s úsměvem nás zdravili a přáli nám dobrou chuť. Jeden pán se s námi dal do řeči. A kupodivu mluvil i česky. Špatně, ale mluvil. Vyprávěl nám, že má kamarády v Břeclavi, a tak češtinu uplatní. Po otevření hranic je zase všechno tak, jak má být- lidé ze dvou příhraničních regionů spolu mluví, Češi jezdí do Rakouska, Rakušané na Moravu. A učí se jazyk souseda, takže se domluví. Z hlediska zbylého Rakouska je tohle příhraniční region, který nikoho nezajímá, „prdel Rakouska“, jak řekl pán česky. O to víc je vidět, jak důležité je otevření hranic nejen pro Moravany, ale i pro obyvatelstvo druhé strany hranice. Konečně to tu není konec světa.

Pak jsme už hladce pokračovali k hranicím. Posilněni vínem jsme velebili toleranci, která tu platí nejen pro cyklisty. Na české straně hranice se cyklistický provoz výrazně zahustil. Zejména na Pohansku to byly úplné davy. Proč taky ne, vždyť byla krásná slunečná neděle. Po příjezdu na břeclavské nádraží nás čekal menší šok- všechny přímé vlaky měly vyprodaná místa na kola a my museli osobákem s přestupem a hodinovou čekačkou v Brně. Cesta sice byla delší, ale ne že by nám to zase tak moc vadilo. Domů jsme se vrátili relativně slušně, v nohách celkem 335 kilometrů. A co říct na závěr? Je moc fajn poznávat cizí země a milé lidi. A na kole je to zábavnější. Česko- slovensko- rakouské trojmezí je moc hezké a stojí za to ho navštívit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *